Les Alpilles
Jižně od Avignonu a severně od Arles táhne se od východu k západu mezi řekami Rhônou a Durance, od Tarasconu k Orgonu, vápencový hřeben. Spíše hřebínek. Pětadvacet kilometrů na délku, šest osm na šířku, nejvyšší vrcholek nemá ani pět set metrů. Ale jméno Les Alpilles hrdě zvoní a spolu se strohostí vzhledu dává vzpomenout na pobratima rozměrů nesrovnatelných, vzdáleného nejen v prostoru, ale i zrodem – geologicky jde o pokračování Luberonu, nikoli součást Alp.
Alphonse Daudet, spisovatel s tímto krajem těsně spjatý, charakterizuje Alpilles v románu Tartarin v Alpách: „Alpy v Taraskonu?… Ovšemže tam nejsou, ale jsou tam Alpiny, řetěz vršíčků vonících tymiánem a levandulí; nejsou nebezpečné, ani příliš vysoké (150 až 200 metrů nad mořem); jsou to ty modravé vlny na obzoru provencalských cest, které místní obrazotvornost okrášlila báječnými a charakteristickými jmény: Strašlivá hora, Konec světa, Obří útes atd.“
Miroslav Horníček v knížce Jak hledat slunce používá mazlivé a vzhledem k originálu výstižné pojmenování Alpičky. A o tom kousku Provence mezi jejich jižními svahy a Rhônou píše: „Kdybych měl na Provence jediný den, chtěl bych jej strávit tady. … Nespěchat – to je první zásada tohoto kraje a pobývání v něm. Zážitek z této končiny se nedá prohlubovat počtem jmen a kilometrů a chvíle, kterou prosedíte v nějakém zdejším zapadlém koutku, mlčky, pozorně, poklidně naslouchajíce cikádám piniových hájů, může být víc než deset navštívených památek. … Ten, kdo se památkami zabývá, je navštěvovat má. A musí. Ale docela laický turista podléhá občas klamu, že vidět by je měl i on. Mohl. Ale nemusí.“
Památek je tu opravdu spousta, a tak je třeba vybírat – nejen, aby zůstal čas na chvilku tichého posezení, ale prostě proto, aby člověk večer dojel tam, kam potřebuje. Těžko v takovém výběru může chybět jedno z nejnavštěvovanějších míst v Provenci vůbec, kam každoročně zamíří přes milion turistů – Les Baux-de-Provence. Ve starších knihách se o něm často píše jako o mrtvém, polorozpadlém městě, což ale není tak úplně pravda. Nějaké ruiny tu, pravda, jsou. A chce se dodat „naštěstí“. Naštěstí tu nebylo nic dostavováno a přistavováno, pouze opravováno. Co se nedalo opravit, zůstalo v troskách. Jako třeba dům se slavným renesančním oknem naproti dnešní radnici, který zřejmě sloužil jako protestantský kostel. Soudí se tak podle nápisu nad oknem, známého kalvinistického hesla Post Tenebras Lux (Po tmě světlo). Sídlo radnice naopak patří k budovám opraveným, původně to byl palác bohaté protestantské rodiny, který vystavěl Claude II. de Manville v roce 1571.
To jsme ale skočili už doprostřed historie. Svou nejzářivější éru zažilo město ve 12. a 13. stol., kdy v něm žilo na tři tisíce lidí a zdejší páni, hrabata z Les Baux, ovládali velkou část Provence. Byli to oni, kteří vystavěli na okraji vrcholové skalní plošiny o rozměrech asi 900 × 200 m mohutný hrad, dnes zachovaný pouze ve zbytcích, a jejichž dvůr zde byl centrem trubadúrů a básnického umění. Když rod v roce 1426 vymřel, připadlo jeho panství provensálským hrabatům. Druhý rozkvět pak město zažilo v 16. stol., kdy se stalo významným střediskem hugenotů. Konec jeho slávy přišel s vojskem kardinála Richelieua v roce 1632. Opevnění bylo srovnáno se zemí, většina obyvatel se odstěhovala a město začalo chátrat. Nic se na tom nezměnilo ani poté, co byla v roce 1821 nedaleko odtud objevena ruda obsahující hliník, která právě podle Les Baux dostala svoje dodnes všeobecně používané jméno bauxit a těžila se tu až do začátku 90. let 20. stol.
K „znovuobjevení“ Les Baux došlo po druhé světové válce. Hodně se o to zasloužil jeden ze slavných šéfkuchařů té doby, samouk Raymond Thuilier, který v roce 1945 koupil statek na úpatí skály se starým městem a hradem. Přebudoval ho na hotel a restauraci, jež vlastnila nepřetržitě 36 let tři michelinské hvězdy (aktuálně má „jen“ dvě). On sám se pak stal roku 1971 také starostou Les Baux a tuto funkci vykonával až do roku 1993, kdy v 96 letech zemřel.
Dnešní dolní město je jednou velkou továrnou turistického průmyslu. Střídají se tu restaurace, cukrárny a obchody se suvenýry, až by člověk málem přehlédl půvabné nádvoříčko radnice nebo románsko-gotický, zčásti do skály vytesaný kostel sv. Vincenta. Nenechte se však odradit. Vystoupejte, kam až to jde, kupte si vstupenku na hrad a pokračujte na vrcholovou plošinu. Komerce jako mávnutím proutku zmizí, zůstane skála, nebe, zeleň pod téměř kolmo dolů padajícími srázy a bělostně zářící pomník Charlouna Rie…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Provence