Linec – voda a ocel, minulost a přítomnost. Dva elementy a dva pojmy času, které jsou pro město typické, se prolínají a žijí v symbióze. Moderní inovativní město, které nechce nic a nikoho kopírovat, se po letech coby Šípková Růženka probudilo do krásy. Hornorakouská metropole, jedno z nejúspěšnějších měst celého Rakouska, ze které sálá nová energie a šarm průmyslového dědictví i budoucnosti, je atraktivní jako nikdy předtím. A je svá.
Jen málokteré město prošlo tolika proměnami jako Linec. Pojmenování Linza se poprvé objevilo až v roce 788 na listině bavorského vévody Tassila III. Za Keltů a Římanů se mu říkalo Lentos a Lentia. Na břehu životadárného Dunaje nebylo založeno náhodou. Klikatící se řeka mu dodnes dodává nejenom půvab, ale hlavně obživu a inspiraci. Linec odjakživa těžil z výhodné polohy na říční křižovatce. Řeka tu jako limes, hranice, oddělovala před více než 2000 lety římskou říši od území „barbarů“ na severu. Podél Dunaje postupně vyrostly kláštery, loděnice i továrny. Řeka dnes rozděluje město na dvě části a v jejích vodách se zrcadlí i nezaměnitelné obrysy moderních kulturních staveb – koncertní a kongresové centrum Brucknerhaus, domovská scéna linecké filharmonie, je již 40 let symbolem města, Muzeum umění Lentos vytvořené ze skla a betonu podle plánů švýcarských architektů Webera a Hofera dodává městu futuristický akcent, budova Ars Electronica Center neboli „muzea budoucnosti“ přináší virtuální svět interaktivního umění s pláštěm ze 40 000 světelných diod.
Nepřehlédnutelný je rovněž linecký zámek, poprvé zmiňovaný už v roce 799. V průběhu staletí byl přestavován a sloužil různým účelům. Císaře Fridricha III., který v roce 1477 původní hrad přestavěl na svůj rezidenční zámek, dodnes připomíná „jeho“ brána s iniciálami habsburského hesla A.E.I.O.U. (podle jednoho z možných výkladů znamenají „Alles Erdreich ist Österreich untertan“ – Všechna půda patří Rakousku). V současnosti je na zámku umístěna jedna ze tří hlavních částí Hornorakouského zemského muzea. Jižní křídlo zámku, které v roce 1800 zničil požár, bylo zhotoveno z oceli a skla v rámci projektu Linec – evropské město kultury 2009.
V Linci najdeme i českou stopu. Vedla tudy nejstarší veřejná dálková koněspřežná železnice v kontinentální Evropě. Provoz na prvním úseku České Budějovice – Linec byl zahájen v roce 1832. O čtyři roky později byla dráha prodloužena do Gmundenu v Solné komoře.
Ocel a železo udělaly z Lince nejdůležitější průmyslové město Rakouska. Ačkoli z průmyslu žije, v posledních letech se rozhodl žít také v souladu s ním. Metropoli Horního Rakouska charakterizovala v 70. letech 20. stol. červená oblaka nad čoudícími ocelárnami a zplodiny z chemiček. Ještě v 80. letech produkovaly tovární komíny obrovské množství prachu, oxidů dusíku i oxidu siřičitého. Byly dny, kdy viditelnost ve městě činila jen pár metrů. Bílé prádlo na balkoně po pár hodinách „zčernalo“. S oblibou se traduje bonmot tehdejšího starosty, který na lavinu dotazů ohledně prachu odvětil: „ Co byste chtěli? Vždyť i na Sahaře se práší.“ Díky inovativním opatřením se znečištění zmírnilo o dvě třetiny.
Nové ideje byly ostatně vždy silnou stránkou i hybnou silou města, které má progres evidentně v genech. Už koncem 17. stol. vznikla v Linci textilní manufaktura, jež předznamenala velké hospodářské změny. Továrna známá jako Linzer Wollzeugfabrik přišla s dělbou práce a ukončila dosavadní výrobní princip, kdy měl jeden řemeslník na starosti celou výrobu produktu. Již v roce 1791 zaměstnávala textilka téměř 50 000 lidí. Počátkem 19. stol. měla nejlepší léta za sebou a nastal zdlouhavý sestup končící demolicí zbylých budov, byť byly památkově chráněny.
Lokomotivy, lodě, káva, pivo, cigarety. A ocel. Nejen to jsou synonyma pro Linec. Musel se vyrovnat s tíživým historickým dědictvím města, které už v dětství okouzlilo rodáka z hornorakouského Braunau na Innu, Adolfa Hitlera. Ještě v dubnu 1945 se „vůdce“ rád nakláněl nad modelem Lince, ze kterého chtěl udělat středisko říšské kultury. Adolf Hitler Linci „daroval“ pobočku říšských závodů Reichswerke AG „Hermann Göring“. První vysoká pec zahájila výrobu v roce 1941 a do roku 1944 byla doplněna třemi dalšími, které dohromady stačily do zničení americkými bombami vyprodukovat asi 1,5 mil. tun surového železa na výrobu pancířů. Samotný Linec byl za druhé světové války zničen ze 75 %. Po roce 1945 nastala s demokratickou vládou nová éra. Spojenci předali železárny rakouskému státu, který je obnovil pod názvem Spojené rakouské železárny a ocelárny (zkratka VÖEST). Po částečné privatizaci vznikl v roce 1995 z jejich části dnešní podnik Voestalpine, zaujímající přední místo na světovém trhu.
Dějiny lineckého průmyslu, nejen těžkého, ale třeba i tabákového, jsou plné vzestupů a pádů. Zatím se ale vždy dokázal průmysl postavit zpět na vlastní nohy. Jeho strukturální změny se zde povedly podstatně lépe než ve srovnatelných oblastech např. na severu Anglie, v Belgii či německém Porúří. Zaniklá pracovní místa nahra…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Horní Rakousko