Lipicání
Jedno z nejstarších kulturních plemen koní v Evropě si zřejmě většina lidí spojuje především s legendární Španělskou jezdeckou školou ve Vídni. Statní bílí krasavci s hustou hřívou, kteří svou barvu získávají až v dospělosti, obvykle mezi čtvrtým a desátým rokem, se ale rodí a vyrůstají ve štýrském Piberu. Tamní chov lipicánů se dostal až na seznam nehmotného kulturního dědictví UNESCO. Slavné plemeno se sice chová také v jiných evropských zemích i v zámoří, rodokmen lipicánů však začíná v někdejší rakousko-uherské monarchii, kam byli jejich předkové dovezeni z Pyrenejského poloostrova.
Teplokrevné plemeno jezdecko-tažných a kočárových koní bylo vyšlechtěno křížením koní starošpanělských, staroitalských a arabských. Lipicáni se rodí tmavě hnědí až téměř černí a nejeden si takovou barvu i zachová. Jednoho hnědáka si podle tradice nechává ve svých řadách i proslulý vídeňský „bílý balet“ na kopytech. Lipicáni dospívají pomalu a žijí dlouho. Jsou inteligentní, učenliví, vyrovnaní, vytrvalí i odolní. Umějí se naučit chodit do strany, skákat na místě a jejich krokové variace jsou natolik ladné a plynulé, že připomínají tanec. V proslulé drezúře jsou lipicáni světovou extratřídou.
Ačkoli tradice chovu lipicánů je stará dobrých 400 let, se štýrským Piberem je spjata „pouze“ od roku 1920. Lipicáni se sem dostali z proslulého hřebčína v Lipici, který v roce 1580 založil arcivévoda Karel II., mimochodem rok poté, co císař Rudolf II. nechal v českých Kladrubech povýšit koňskou oboru na císařský dvorní hřebčín. Obě plemena, lipicáni i kladrubáci, mají společné geny v andaluských předcích, které z Pyrenejského poloostrova přivezli Habsburkové. Lipica měla podobné klima jako Španělsko. Od svého otce Ferdinanda I. získal Karel II. kromě Štýrska i Korutany, Kraňsko, Istrii a Terst, nedaleko něhož se dnešní slovinská vesnice nachází. Arcivévoda odtud chtěl dodávat vhodné koně do svých stájí, ale také do těch dvorních ve Vídni. Chovná zvířata kupoval ve Španělsku či Itálii, nechyběli však ani arabští, němečtí a dánští koně. Lipicáni, jak je známe v současnosti, se vyvíjeli zejména za panování císařovny Marie Terezie. O jejich chov se zajímal císařovnin manžel, vévoda František Štěpán Lotrinský. V 18. stol. žilo v Lipici 22 chovných hřebců, jejich dnešní potomci patří do čtyř chovných linií: Pluto (hřebec se narodil v Dánsku v roce 1765), Conversano (Itálie, 1767), Favory (Rakousko, 1779) a Neapolitano (Itálie, 1790).
Když v roce 1915 vstoupila Itálie do 1. sv. války, byli koně z Lipice odvezeni do Laxenburgu u Vídně a do Kladrub. Po skončení války a rozpadu rakousko-uherské monarchie se do tehdy již italské Lipice vrátila jen část koní, o ostatní se podělily další země. Asi polovinu koní získala Rakouská republika, v níž se novým domovem tohoto plemene stal Piber v idylické, mírně zvlněné oblasti západního Štýrska, asi 45 km od zemské metropole Štýrského Hradce. Skupina lipicánů z Kladrub se posléze dostala na Slovensko, do hřebčína v Topoľčiankách. V Piberu, jehož příroda připomínala slovinskou Lipici, našli rovněž láskyplnou a odbornou péči, vždyť zde od roku 1798 chovali jezdecké koně pro císařskou armádu. Nebylo to zdaleka první, ani poslední přesídlení lipicánů, kteří už za sebou m…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Štýrsko