Kdo jsi, Lisabone? Multimediální představení nazvané touto otázkou se hrálo předloni po večerech na nádvoří hradu São Jorge, aby se od loňska přesunulo jako trvalá součást expozice do muzea veřejné dopravy Carris. Protože je beze slov, na položenou otázku přímo neodpovídá, zato však naznačuje, že odpovědí může být celá řada.
Kdo jsi, Lisabone? Odpovědi na stručnou otázku budeme hledat v křivolakých uličkách, mezi domy s úzkými balkony, kde květiny svádějí boj o místo se sušícím se prádlem, v pravoúhle se křížících obchodních tepnách, kde vchody do značkových obchodů přes den vítají movitou klientelu, aby se s padající nocí změnily v závětrnou noclehárnu nejchudších z chudých, ve furiantsky vzdutých vlnách černobílého dláždění, v stříbřitě třpytivých vlnkách na hladině řeky Tejo, v hrkotajících tramvajích, které nejezdí historické vyhlídkové jízdy, ale obsluhují pravidelné linky, v monumentálním šeru pevnostní katedrály, v bělostných manuelistických stavbách, v tvářích půl milionu Lisboetas, lidí, kteří tu žijí, pracují, baví se, milují i nenávidí.
Zkusme první variantu: Cidade das Sete Colinas, město sedmi pahorků. Je trochu nespravedlivé, že svět zná ještě jedno takové, které obdařil navrch přídomkem „věčné“, takže v souvislosti se sedmero pahorky napadne každého jako první Řím. Ale navzdory tomu – jsou tu: São Jorge, São Vicente, São Roque, Santo André, Santa Catarina, Chagas a Sant’Ana. Alespoň tak je vyjmenoval mnich Nicolau de Oliveira roku 1620 ve své Knize o velkolepostech Lisabonu neboli Livro das Grandezas de Lisboa. Světoběžníci si ale záhy uvědomí, že o sedmi pahorcích slyšeli i jinde, mají je Atény stejně jako Jeruzalém, Barcelona nebo Brusel a s nimi ještě pár desítek dalších měst na všech kontinentech – ve výčtu chybí pouze Antarktida, a to zajisté jen proto, že tam se měst obecně jaksi nedostává. Zatímco v mnoha jiných „sedmipahorkových“ městech musí návštěvník trochu zapojit fantazii, v Lisabonu využije hlavně svaly. Až na čestné výjimky vede procházka kteroukoli částí města neustále z kopce a do kopce. Sedm? Pahorků je tu jenom sedm?
Zmínka o Římu se ale hodí i jako odrazový můstek do historie. Lisabon patří k nejstarším evropským městům a jeho dějiny jsou přinejmenším stejně dlouhé jako ty římské, alespoň pokud budeme respektovat tradiční legendu o založení Říma roku 753 př. n. l. Někdejší teorii o vzniku fénické obchodní osady v místech Lisabonu někdy kolem roku 1200 př. n. l. dnes historici a archeologové zvolna opouštějí, a mizí tak i elegantní odvození názvu města z fénického alis ubbo („bezpečný přístav“ nebo snad také „půvabná zátoka“), nicméně existence pravděpodobně autochtonní osady, jež udržovala už v 8. stol. př. n. l. obchodní styky s mnoha národy Středomoří a Blízkého východu, je archeologicky doložena hned na několika místech portugalského hlavního města. A když jsme u superlativů, dodejme, že Lisabon je nejzápadnějším hlavním městem evropské pevniny (západněji leží už jen islandský Reykjavík) a po Aténách druhým nejjižnějším. Vida, Řecko – to bychom ještě mohli doplnit, že jedna legenda nečiní za založení Lisabonu odpovědným nikoho menšího než bájného reka všech reků Odyssea: i od něj vede lingvistická cestička po trase Ulixés či Ulisses (římské pojmenování Odyssea) – Olisippo (jméno Lisabonu u Plinia staršího) až k dnešní podobě názvu města.
Ale nezapomínejme na naši základní otázku a zkusme druhou odpověď: Rainha do Mar, královna moře. Samozřejmě, že tohle označení se vztahuje zejména k období 15.–17. stol., věku zámořských objevů, kdy odtud vyjížděla většina výprav, které položily základ portugalskému koloniálnímu impériu. Pro Lisabon to znamenalo zejména v 16. stol. zlatou éru – město se stalo hlavní evropskou křižovatkou obchodu s Afrikou, Indií a posléze i Brazílií. A jestliže mluvíme o moři, které je od centra města vzdáleno ještě dobrých 15 km, musíme jedním dechem zmínit řeku. Portugalci jí říkají Tejo (čti težu), větší část jejího toku vede územím jejich španělských sousedů, u nichž je známa jako Tajo (čti tacho). „Na Teju jsou veliké lodě / a pro ty, kdo všude vidí, co tam není, / po něm dosud plují / přeludy zámořských korábů,“ píše ve XX. zpěvu Hlídače stád portugalský básník ze začátku 20. stol. Fernando Pessoa. Ano, v Lisabonu moře a řeka jedno jsou. Tejo ústí do Atlantiku tektonickým estuárem, vzniklým v geologickém zlomu. Krátce před definitivním koncem své cesty se právě na úrovni Lisabonu řeka rozšiřuje do mělké, ale velmi široké laguny, aby pak posledních pár kilometrů absolvovala opět v úzkém korytu. A tak není vůbec těžké sejít na Praça do Comércio po pár nízkých schodech k Teju, vyzout se, nechat si nohy omývat vodou, a při tom se podívat tak šikovně, že druhý břeh zůstává jen jako nezřetelná vidina v mlhavém oparu. Slapové jevy zasahují na Teju až 80 km proti proudu, daleko do vnitrozemí za Lisabon. Dokonce i dolní část estuáru s euhalinní vodou, jejíž salinita neklesá pod 30 ‰, končí ve směru od moře až za Lisabonem, ještě kousek za mostem Vasca da Gamy, který od roku 1998 spojuje jako teprve druhý most v oblasti hlavního města oba břehy (a s délkou více než 17 km včetně pevninských nájezdů je aktuálně nejdelším mostem v Evropě). Z hlediska slanosti tak opravdu můžeme Lisabonu přiřknout bez většího váhání moře.
Většina slavných řek protéká středy svých neméně slavných měst, což posiluje pocit jejich neoddělitelného spojení. Z tohoto pohledu je Lisabon umístěn excentricky, celý se rozkládá pouze na pravém břehu Teja, zatímco na levém leží města jiná. Navzdory tomu je však jeho spojení s řekou silnější a osudovější než v mnoha jiných případech. Spojení v dobrém i zlém – vždyť právě z moře a řeky přišla zkáza při četných zemětřeseních, jež už portugalská metropole zažila.
Moře najdeme i v lisabonském městském znaku. Na zlatém pozadí je v něm vyobrazena na sedmi zelených a stříbrných vlnách plachetnice se skasanými plachtami, na jejíchž koncích sedí proti sobě dva krkavci. Výjev připomíná legendu o divotvorné záchraně ostatků jednoho ze dvou městských patronů, sv. Vincenta ze Zaragozy. Vincent působil jako jáhen u biskupa Valeria v Zaragoze, při pronásledování křesťanů za císaře Diokleciána ho kolem roku 304 uvěznili ve Valencii, a protože odmítl zřeknout se své víry, byl krutě umučen k smrti. Jeho ostatky měly být ponechány napospas supům, ale objevili se u nich krkavci, kteří supy odháněli až do té doby, než se křesťanům podařilo ostatky odnést a pohřbít. V roce 780 ovládli už i oblast kolem Valencie Arabové a córdobský emír Abdurrahmán I. nařídil přeměnu všech kostelů na mešity a zničení křesťanských relikvií. Několik valencijských křesťanů se proto rozhodlo odjet po moři do Asturie, kterou muslimové dosud neobsadili, a vzít s sebou i ostatky sv. Vincenta. Dlouhou cestu kolem Pyrenejského poloostrova ale nedokončili. Jejich loď ztroskotala u nápadné skály na pobřeží Algarve, známé dnes jako mys sv. Vincenta. Pohřbili zde světcovy ostatky a postavili nad nimi malý kostel, který slavný arabský geograf al-Idrísí nazval kostelem Krkavců, neboť prý ho tito ptáci neustále hlídali. Když roku 1147 první portugalský král Afonso Henriques obsadil za podpory křižáků z různých evropských zemí Lisabon, splnil svůj slib, založil dva hřbitovy pro padlé křižáky a u každého z nich klášter s kostelem. Jedním z nich byl São Vicente de Fora (sv. Vincent za hradbami), kam o 26 let později nechal převézt z Algarve Vincentovy ostatky. Přepravovaly se po moři a na lodi je opět hlídali krkavci. Právě k této cestě se vztahuje výjev v lisabonském erbu.
Ze střechy kostela, jehož dnešní podoba pochází až z přelomu 16. a 17. stol., protože původní stavbu nechal kvůli špatnému technickému stavu strhnout španělský a také portugalský král Filip II., je nádherný výhled na město a Tejo. A máme tu další tvář Lisabonu – město vyhlídek neboli miradouros. Je jich tu opravdu požehnaně, což odpovídá počtu zdejších kopečků. Těžko se z nich vybírá a doporučuje. Nedaleko od sv. Vincenta je vyhlídka Graça a kousek dál na sever Nossa Senhora do Monte, ze všech snad nejvýše položená a díky tomu nejčastěji aspirující na nejkrásnější vůbec. Další pohledy se otevírají z hradu São Jorge a úplně jiné z maličké, takřka intimně působící sv. Lucie (miradouro Santa Luzia), jejíž atmosféra ale vzala aktuálně za své přítomností obrovitého jeřábu a částečným uzavřením kvůli rekonstrukci okolních domů a stavbě pozemní lanovky. Naštěstí je hned z druhé strany malé kaple, jež vyhlídku uzavírá, náměstí Largo das Portas do Sol s terasou, která nabízí obdobný pohled, navíc ještě se sochou sv. Vincenta.
Zatím jsme neopustili východní část starého města, ale své vyhlídky má i čtvrť Bairro Alto na západě (São Pedro Alcântara nebo Santa Catarina), úplně jiné panorama nabízí nejvyšší místo parku Eduarda VII. Přidat musíme také pohledy z různých věží, terasy u horní stanice výtahu Elevador Santa Justa nebo třeba z belémského Památníku objevitelů. Právě na vyhlídkách, a je vlastně úplně jedno, o kterou z nich jde, se nejsnáze pochopí, proč se o Lisabonu často hovoří jako o jednom z nejkrásnějších měst na světě. Jistá omšelost mnohých domů, nepřehlédnutelná při procházce ulicemi, je tu milosrdně zakryta vzdáleností, určujícími dojmy se stávají krása celku a jedinečnost polohy.
Kdo jsi, Lisabone? Portugalský národní básník Luís Vaz de Camões tě ve svém eposu Lusovci oslovuje: „A ty, ó Lisabone, který hravě / ostatní města předčíš, bašto skvělá, / ty, jenž byls řečným Odysseem stavěn, / jehož lstí Dardanie vyhořela, / ty, před nímž klečí moře vzdor své slávě…“ A my? Možná, že shrnující odpověď jsme měli celou dobu před očima, stačilo se podívat na stuhu, která společně s řetězem Řádu věže a meče lemuje lisabonský znak. Stojí na ní MUI NOBRE E SEMPRE LEAL CIDADE DE LISBOA – nejvznešenější a vždy věrné město Lisabon.