Pokud člověk nedobývá v potu tváře své živobytí, nýbrž jezdí do Alp za sportem nebo léčebným klimatem, je Graubünden hotovým rájem na zemi. To zjistili mimo jiné i mnozí literáti.
Slavnou soutěskou Zadního Rýna, zvanou od středověku Via Mala (Zlá cesta), procházel už Goethe. V jeho literárním díle se to sice neodrazilo, ale z cesty pořídil několik kreseb. V drsném rodinném dramatu pojmenovaném rovněž Via Mala pak tento divoký kraj o století později zvěčnil švýcarský spisovatel John Knittel. V jeho televizním zpracování z roku 1985 zazářil vedle Maria Adorfa i tehdy čerstvě emigrovavší Juraj Kukura.
Toulky Švýcarskem popsal formou dopisů už v roce 1836 autor Posledního Mohykána J. F. Cooper, o něco později tudy cestoval Theodor Fontane, který se jako žurnalista zpočátku věnoval právě cestopisům. Prázdniny zde pravidelně trávili švýcarský novelista C. F. Meyer i filozof Friedrich Nietzsche. V roce 1919 pobýval delší čas v Sogliu i velký lyrik z Prahy Rainer Maria Rilke, několikrát tu byl před svým vystěhováním do Ameriky i Stefan Zweig.
Bertold Brecht po návratu z nuceného exilu v USA přijel v roce 1948 do Churu, aby tu inscenoval Sofoklovu Antigonu. Velký úspěch neměl: po třech představeních byla hra stažena z repertoáru.
To Hermann Hesse si vytvořil ke Švýcarsku vztah podstatně dlouhodobější – v mládí sem jezdil za turistikou, pak se oženil s Basilejčankou a žil nejprve v Bernu a později v ticinské Montagnole. Do Graubündenu si odskakoval za sportem, až si v Arose po lyžařském úrazu pobyl o něco déle, takže tu přepracoval svůj román Narcis a Goldmund o celoživotním přátelství dvou rozdílných mužů.
Thomas Mann emigroval do Švýcarska po nástupu nacistů a po intermezzu v USA se sem po válce natrvalo vrátil. Ale v Davosu byl poprvé už v roce 1912 hostem, když tam jeho žena Katia pobývala v sanatoriu. Na základě této zkušenosti pak Mann napsal román Kouzelný vrch. V Davosu před ním pobývali ve stejném domě (Buolstrasse 10) i spisovatelé dobrodružné literatury Robert Louis Stevenson a Arthur Conan Doyle. První se zde léčil sám, druhý doprovázel do Davosu svou nemocnou manželku a také se rozhodl, že v Alpách sprovodí ze světa svého literárního hrdinu Sherlocka Holmese; zoufalí čtenáři si však vynutili jeho dodatečnou záchranu.
Mannovy děti Klaus a Erika se přátelili se švýcarskou spisovatelkou Annemarie Schwarzenbachovou a navštěvovali ji v engadinském Silsu, kde Klaus začal psát svého Mefista. Ve svých dopisech velebil Horní Engadin také francouzský spisovatel Marcel Proust.
Bezpochyby nejslavnější graubündenskou spisovatelkou je však Johanna Spyriová. To ona vdechla roku 1880, ve svých 53 letech, život oblíbené dětské literární hrdince Heidi, která po matčině smrti putuje od tety k dědečkovi do alpské vísky. Její příhody měly nesmírný ohlas po celém světě a byly přeloženy do padesáti jazyků. Doma se předčítaly dětem jako Bettmümpfeli (cukříček před spaním), díky nim se udržovaly v povědomí i mnohé tradiční zvyky jako třeba velikonoční Eiertrööla – kutálení vajec, jimiž bohaté děti obdarovávaly chudé. Paní Spyriová byla vehementní zastánkyní vzdělávání dívek, ale bytostně odmítala jakoukoli revoluci, takže se ji feministky marně snažily zlákat do svých řad.
Dvoudílný román je zasazen do vesnice (dnes městečka) Maienfeld (rétorománsky Maiavilla) ve vinorodém údolí Rýna, pod horou Falknis poblíž Lichtenštejnska. Němčina se tu prosadila až s příchodem reformace v 16. stol., dnes však mluví rétorománsky už jen asi 1,5 % lidí, tedy méně, než kolik je třeba přistěhovalých Portugalců. Vinařství zdejšího zámku Salenegg platí za nejstarší v Evropě, ale turistický boom nastal až po odvysílání televizního seriálu o Heidi v roce 1977. Tehdy se prvně objevil pojem Heidiland, který se o 12 let později přenesl na dálniční restauraci a v roce 1997 na celou turistickou oblast. Místní obyvatelstvo tím vůbec nebylo nadšeno a mnozí toto pojmenování odmítají dodnes, ačkoliv jim přineslo prosperitu. Zejména Japonci Heidi milují a pořádají do Maienfeldu četné zájezdy. Bez nich a jejich animovaných filmů by možná Heidi v Evropě upadla v zapomnění.
Jinou slavnou literární postavičkou je rétorománský chlapec Uorsin, známý spíše v německé podobě Schellen-Ursli (Cinkající Ursli). Jeho příběh napsala v roce 1945 Selina Chönzová a ilustroval malíř Alois Carigiet. Odehrává se v dolnoengadinské vísce Guarda v předvečer svátku Chalandamarz, který vždy 1. března vrcholí průvodem, v němž děti zvoněním vyhánějí zimu. Starší kluci se Urslimu posmívají, že má jen maličký zvonek a musí proto na „chvost“. Ursli podnikne riskantní pochod ve sněhu na alpskou louku, aby si odtud přinesl veliký kravský zvonec. Nakonec jsou všichni šťastni, že se ve zdraví vrátil, a samozřejmě může jít v čele průvodu. I když Ursli za hranicemi moc znám není, ve Švýcarsku zná obrázkovou knížku o něm každé dítě.
Další články z vydání o Graubündenu zde