Lomnický štít
Dlouho byl považován za nejvyšší vrchol celého horstva, dokud jej o toto prvenství nepřipravil Gerlachovský štít (2655 m), přesně změřený v roce 1838. Nakonec přišel i o druhou příčku tatranského žebříčku – to když kvůli detailní horolezecké orientaci získala statut samostatného vrcholu Gerlachovská veža (2642 m). V té době, zhruba před půlstoletím, se však už honosil jiným primátem, o který prakticky nemůže přijít – primátem nejvýše položeného místa Slovenska, kde trvale pracují lidé. Řeč je pochopitelně o Lomnickém štítu.
Když vrchol „Lomničáku“ (2632 m) zpřístupnila visutá lanovka, byla zde současně zřízena i meteorologická stanice, a štít se tak stal jedním z nejvýše položených vědeckých pracovišť kontinentu. Už tehdy se uvažovalo o jejím rozšíření, přístavbě s astronomickou kopulí, jejíž realizace ale započala až v roce 1956 jako jedna z iniciativ souvisejících s nadcházejícím Mezinárodním geofyzikálním rokem. Asi není třeba zdůrazňovat, že stavební práce v nepříznivých klimatických podmínkách, velké nadmořské výšce a exponovaném terénu vyžadovaly enormní úsilí všech zúčastněných; nejchoulostivější operací byl odstřel části vrcholového bloku v těsné blízkosti stanice lanovky. Na vzniklé plošině dělníci vyzdili z bloků odstřelené žulové horniny budovu, na kterou pak usadili otáčivou kopuli o průměru 6,3 m. Nová astronomicko-fyzikální observatoř vytvořila s konečnou lanovky jeden stavební celek a v roce 1964 zahájila výzkumný program, v němž pokračuje dodnes.
Vysokohorské observatórium Astronomického ústavu Slovenskej akadémie vied – Koronálna stanica Lomnický Štít, tak zní oficiální název pracoviště, které je doménou „slniečkárov“ či „slnkológov“, jak se v Tatrách žertem říká. Řečeno jinak, probíhá tu výzkum sluneční koróny, tedy ejvyšší vrstvy sluneční atmosféry. Koróna, v podstatě velice řídká ionizovaná plazma, má zajímavé vlastnosti: vykazuje několikrát vyšší teploty než sluneční povrch s teplotou okolo 6000 K, na rozdíl od něj však září ve viditelném oboru spektra jen velice slabě. Proč tomu tak je, neboli jakým mechanismem se koróna ohřívá a jak její stav souvisí s procesy na povrchu Slunce i v nižších vrstvách sluneční atmosféry, se dosud nepodařilo vysvětlit. Zodpovězení těchto otázek by přitom mohlo mít dost zásadní vliv na další vývoj našich energetických zařízení a pravděpodobně by přispělo i k objasnění příčin pozemských klimatických změn.
Základní problém výzkumu koróny spočívá v jejím slabém svitu. Proto je k jejímu sledování z povrchu Země výhodná průzračná atmosféra vyšších nadmořských výšek. Pozorovat lze ovšem jedině speciálním přístrojem, tzv. koronografem. Jedná se o dalekohled s kruhovou clonou umístěnou v ohnisku, které se říká umělý měsíc a která dokáže vytvořit zatmění Slunce tím, že odcloní přímé světlo jeho kotouče. Ani v koronografu bychom však korónu neviděli, neboť ji přezáří rozptýlený jas modré oblohy, a tak musí vypomoci ke koronografu připojený spektrograf. O momentálním stavu koróny vypovídají hlavně dvě spektrální čáry, zelená a červená, na nichž září 13x, respektive 16x ionizované železo. Energie záření těchto spektrálních čar se vyjadřuje tzv. koronálním indexem sluneční aktivity, o němž se ve světě často mluví jako o slovenském indexu, protože byl poprvé zaveden koncem 60. let právě na Lomnickém štítu.
Zdejší koronální observatoř patří v současnosti k pouhým třem stanicím na zeměkouli, které pracují v nepřetržitém režimu, samnozřejmě pokud pozorovací podmínky dovolí, tedy je-li naprosto jasná obloha. Když tatranští astronomové napočítají v jednom roce 70 až 75 pozorovacích dnů, jsou spokojeni a říkají, že měli dobrý rok.
Koronograf na Lomnickém štítu, vyrobený v závodě Carl Zeiss Jena, dostal v roce 1970 šťastnou shodou okolností téměř identického sourozence, kterého od Zeissů objednali, ale neodebrali Bulhaři. Druhý koronograf byl upevněn k původnímu na stejnou montáž, a observatoř tak získala možnost simultánního sledo…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Vysoké Tatry