Jen málo zámků v povodí Loiry se svým původem vymyká téměř všudypřítomnému schématu vývoje od středověkého hradu k renesančnímu zámku s pozdějšími úpravami. Jedním z nich, slohově jednoznačným, je barokní lovecký zámek Cheverny asi 15 km jihovýchodně od Blois.
Stavět na uprázdněném pozemku je snem každého architekta. V tomto případě se ho dočkal Jacques Bougier, který se účastnil Mansartových úprav zámku v Blois a jehož majitel zdejšího panství, hrabě Henri Hurault, před rokem 1620 pověřil stavbou loveckého zámku na místě staršího, ještě gotického objektu. Nešlo však o nějaký prostý zámeček, jak tomu většinou v takových případech bývalo, nýbrž o velkou budovu s třemi křídly svírajícími čestný dvůr, jak to odpovídalo potřebám řádné reprezentace.
Starý zámek byl před stavbou do základů zbořen. V jeho zdech bylo možná až příliš živé povědomí o Henriho zanedbávané manželce a o událostech z ledna 1602. Dvořany vysmívaný hrabě tehdy zahlédl, jak sám Jindřich IV. se za jeho zády pitvoří a známým gestem naznačuje, že je „paroháč“, a tak se beze slova vytratil ode dvora a štval koně až do Cheverny, kde ještě stihl zahlédnout páže spouštějící se z okna hraběnčiny ložnice. Mladík si zlomil nohu a rozzuřený hrabě ho na místě probodl mečem, zatímco k manželce povolal zpovědníka a dal jí na vybranou – meč nebo jed; zvolila to druhé. Poté se ukázalo, že pod srdcem nosila sedmiměsíčního chlapečka. Skandál měl odezvu až u dvora a hraběti bylo nařízeno cosi na způsob domácího vězení v Cheverny, kam si o dva roky později přivedl novou ženu.
Na místě „prokletého zámku“ potřísněného krví vznikl mezi lety 1620 a 1634 zcela nový objekt v duchu raného baroka, členěný do jasně definovaných částí a opatřený klidnými, vodorovně bosovanými průčelími. Pojem baroka měl však ve francouzských podmínkách poněkud jiný význam než u nás. Už v době Ludvíka XIII. byly ve Francii patrné tendence, které se naplno projevily za vlády jeho nástupce: především snaha oslavovat a neustále připomínat vznešenost a imperiální důstojnost panovníka, čemuž přísná a střízlivá povaha architektury odpovídala daleko lépe než dynamické, neklidné a občas i trochu teatrální formy baroka římského. Francouzské baroko vlastně nikdy nebylo skutečným, plnokrevným barokem, a proto i zde je namístě hovořit raději o barokním klasicismu.
Novostavba měla tři křídla (obě boční byla zbořena v 18. stol.) a byla uspořádána s ohledem na poslání jednotlivých částí, které byly zvýrazněny jako samostatné jednotky a opatřeny vlastními střechami. Střední část byla vyhrazena pro pravoúhlé „čestné“ schodiště (escalier dʼhoneur), vedoucí k reprezentativním místnostem, nižšími křídly procházely galerie, boční „pavilony“ pak byly určeny k obývání. Dispozice nám může připomínat třeba pražský zámek Troja, jen s tou výjimkou, že v Cheverny ještě chybí monumentální vnější schodiště vedoucí do zahrad, ale zato tam už můžeme sledovat novinku uplatňovanou na královských stavbách – tzv. francouzská okna.
Zámek dodnes vlastní potomci jeho zakladatele. V jeho interiérech se mnoho změnilo, ale část nádherných komnat v původním stavu, vyzdobených před rokem 1640 malbami Jeana Moniera a vybavených cenným zařízením, je už od roku 1922 přístupná veřejnosti. K zámku přiléhá anglický park a navazující rozlehlou oborou. Kromě pěších procházek si lze park vychutnat také s průvodcem z motorového člunu nebo elektrického „vláčku“. S oborou souvisí další zajímavost. Majitelé zámku, jako jediní ve Francii, požívají výjimečného práva lovu formou štvanice a smějí ulovit až 25 kusů vysoké za sezonu. Proto v zámeckém psinci, založeném roku 1850 a kompletně zrenovovaném v roce 2012, chovají více než stovku velkých anglicko-francouzských trikolorních honičů, příslušníků loveckého plemene, vyšlechtěného v 19. stol. zkřížením anglického foxhounda s francouzským poitevinem. Jejich každodenní (od dubna do poloviny září) krmení je pro mnohé turisty vítanou podívanou. Kromě anglického parku a obory jsou kolem zámku rozmístěny ještě čtyři zahrady – zeleninová, okrasná, tulipánová (v dubnu zde kvete přes 100 000 tulipánů všemožných barev) a zahrada lásky, kterou zdobí šest plastik švédského sochaře Gudmara Olovsona.
Někteří návštěvníci především z frankofonních zemí přicházejí do Cheverny ještě z jednoho důvodu. Zámek totiž posloužil jako vzor pro Le château de Moulinsart, sídlo kapitána Haddocka, nejlepšího přítele legendárního Tintina, hrdiny slavné komiksové série belgického scénáristy a kreslíře Hergého, která vycházela v letech 1929–1986 (a od poloviny 90. let do roku 2011 se dočkala i kompletního českého vydání). A tak je logické, že v budově vedle psince vzniklo na ploše 700 m2 interaktivní muzeum věnované nesmrtelnému Tintinovi a dalším postavám proslulého komiksu.