Řada průvodců a historických příruček nám tvrdí, že Stezku Inků objevil Hiram Bingham během svých průzkumných cest v roce 1915. Často se domníváme, že čtyři století před svým „objevením“ ležely stezka i údolí Urubamby pod ní opuštěné a zarostlé. Není tomu tak a ani jména Machu Picchu a Huayna Picchu nebyla světu úplně neznámá. V jednom církevním dokumentu z roku 1728 stojí, že „přes 900 duší obývá úsek řeky odtud až ke Guaynapicho (Huayna Picchu), kterým schází jakékoliv duchovní vedení“. Peter Frost, jeden z nejlepších současných znalců Cuzca a jeho okolí, vlastní mapu načrtnutou cestovatelem Antoniem Raimondim třicet let před Binghamovou cestou. Zde je zřetelně a ve správném místě zakreslen „Vrch Machu Picchu“. Bingham ji při své cestě zcela jistě použil, i když se o ní nezmiňuje.
V posledních letech počet návštěvníků na Stezce Inků zcela neúměrně vzrostl na čtyři až pět tisíc ročně. Toto množství se muselo začít usměrňovat a dnes je již prakticky nemožné tudy jít bez předchozí rezervace, provedené přinejmenším s měsíčním předstihem. Důvod pro tento zájem je jednoduchý. Existuje jen málo relativně krátkých treků, při nichž by se tolik měnila scenerie a nabízely se tak jedinečné výhledy. Zcela jistě vás pak žádná jiná stezka nepovede podél prastaré silnice, od jednoho skvěle zachovaného inckého sídliště ke druhému. Síť inckých cest srovnatelná s římskými silnicemi měřila dohromady na 30 000 km. „Velká cesta Inků“, dnešní dálnice, se táhla v délce 8500 km, což odpovídá vzdálenosti z Kapského Města do jižní Francie. Ale oněch 30 kilometrů od Corihuayrachiny k ruinám Machu Picchu nemá obdoby. Dalším důležitým aspektem, kterému se snad bude v budoucnu přikládat větší důležitost, je přírodní bohatství této oblasti. Podél stezky je možno zahlédnout řadu vzácných ptáků, plazů a rostlin, včetně některých druhů, kterým hrozí vyhubení.
Města podél Stezky Inků jsou velice cenná z hlediska studia výstavby inckých sídlišť, využití půdy a každodenního života, neboť podobně jako Machu Picchu nebyly nikdy objeveny Španěly. Každé z nich je jiné, jedno však mají společné – všechna při svém vzniku bojovala s terénem, s nímž dnes se zdánlivou lehkostí splývají. Nevelké Runkuraqay, nabízející skvělý rozhled po údolí Pacaymayu, budí zdání většího skaliska. Další z měst, Sayacmarca, se dominantně tyčí nad údolím Aobamby. Patří k dalším trofejím Binghama, který ho pojmenoval Cedrobamba, „cedrová pláň“. Jelikož tu není pláň ani cedry, získalo později daleko příhodnější a dodnes používané kečuánské jméno, v překladu „nedobytné město“.
V dalším úseku se stezka mění v pohodlnou cestu, místy i dva metry širokou. Z posledního, téměř nepostřehnutelného průsmyku ve výšce 4000 m, se nabízí pohled do údolí Urubamby. Dole po levé straně, nenápadně využívající několik plošin v jinak horském terénu, leží Město u paty mraků, Phuyupatamarca. Skvělé žulové schodiště, které vás vyvede z města, bylo objeveno teprve v 80. letech minulého století. Od této chvíle cesta neustále klesá a stává se procházkou rajskou zahradou. Ve svahu se objevují terasy Wiñay Wayna, města, které nenásilně překonává zemskou tíži a elegantně splývá z prudce skloněného svahu. Sídliště objevil teprve roku 1941 Paul Fejos během posledních dnů tzv. Vikingské expedice. Wiňay Wayna byla zjevně druhým nejdůležitějším městem na stezce. Dominuje jí velká kruhová stavba, která je spojována s uctíváním hory Wakay Willca (dnes Veronika, 5750 m). Schodiště, které vede od svatyně k obytné části města, je lemováno skvělými lázněmi, jichž je tu více než v samotném Machu Picchu.
Rituální lázně se objevují v téměř každém inckém městě, ale nikde nejsou tak početné a kvalitní jako podél stezky. Jedním z důvodů může být, že Španělé v ostatních místech řadu těchto významných náboženských objektů zničili. Vše však spíše nasvědčuje tomu, že Machu Picchu spolu se sídlišti podél Stezky hrály důležitou náboženskou úlohu. Z Wiñay Wayna je to již jen několik kilometrů k Intipunku. Odtud se také poprvé ukáže Machu Picchu, zatím však příliš vzdálené na to, aby mohlo ohromit. V této chvíli navíc bojuje o pozornost s hadovitě stoupající silnicí od Aguas Calientes, která přiváží návštěvníky přímo k branám města.
Pověsti o El Doradu, „Ztraceném městě“, Paitití či Vilcabambě nenechaly v klidu spát dobrodruhy a hledače pokladů už od dob konkvisty. Amazonie jich spolkla nespočetně, včetně jejich najatých indiánských nosičů, průvodců a pomocníků. Všechny snahy těchto ztracených duší byly zbytečné a pověst se zdála být chimérou. Ironií osudu je, že ona časem pohřbená města skutečně existovala a některá z nich přitom ani nebyla nijak vzdálena od osídlených míst. Ho