Prakticky uprostřed Pyrenejského poloostrova leží Madrid – hlavní město Španělska a zároveň centrum stejnojmenné autonomní oblasti, jedné ze sedmnácti, do nichž se země dělí. Historicky jde o část Nové Kastilie, od níž bylo toto území během formování moderního systému španělských autonomií odděleno do samostatné oblasti, především kvůli značnému nepoměru v osídlení.
Není divu – v samotném hlavním městě žije tři a čtvrt milionu lidí, v celé Madridské oblasti dvakrát tolik, zatímco v oblasti Kastilie-La Mancha (dnešní označení Nové Kastilie), která je velká jako Česká republika, jen dva miliony. Madridská oblast je přitom jen o něco větší než Plzeňský kraj. Na ploše nepatrně přesahující osm tisíc čtverečních kilometrů nabízí mnohé. V lesku hlavního města se všemi jeho stavbami, muzei, restauracemi, bary, nákupními zónami, nočním životem a všemožným dalším pozlátkem se snadno přehlédne, že i jeho okolí stojí za objevování. Zajímavá města (Alcalá de Henares, Aranjuez…) a městečka (Chinchón, Manzanares el Real…), paláce a kláštery (El Escorial, El Paular, El Pardo…) i krásná příroda, především v horském pásmu Sierra de Guadarrama, to všechno mnohé návštěvníky napoprvé asi překvapí.
Nebylo by však oblasti bez jejího hlavního města. Pojem „madridská provincie“ se objevil v souvislosti s růstem Madridu teprve v 18. stol. a její hranice, víceméně shodné s vymezením dnešní autonomní oblasti, byly stanoveny až roku 1833. V té době už bylo město významnou metropolí, přesně podle dávného úsloví sólo Madrid es corte, „jen Madrid je dvorem“, myšleno tím královským. Jenže ani tak tomu nebylo odjakživa.
V temných časech raného středověku se na Pyrenejském poloostrově rozkládala tajemná říše Vizigótů s vládci, jejichž jména zní jak černokněžnické zaklínadlo: Atanagild, Liuvigild, Reccared, Liuva, Witteric, Gundemar, Sisebut, Svintila, Sisenand, Chintila, Tulga, Chindasvint, Reccesvint! (A to nejsou všichni.) O Madridu tehdy nikdo nic nevěděl, v jeho místech byla jakási osada, která se snad jmenovala Matrice. Centrem Vizigótů bylo Toledo o 75 km jižněji (dnes v oblasti Kastilie-La Mancha) a na současném území Madridské oblasti bylo jediným významnějším městem Complutum, dnešní Alcalá, protože tam vzniklo jedno z prvních biskupství za Pyrenejemi. A přesto jsou tihle dávní vládci s Madridem propojeni. V Národním archeologickém muzeu je vystavena drsně krásná votivní koruna Reccesvintova a do hypotetických tváří panovníků můžeme pohlédnout díky jejich sochám. Většina jich jako součást galerie králů stojí na Plaza de Oriente před Královským palácem, další jsou v parku Buen Retiro.
V roce 711 vstoupili od jihu na Pyrenejský poloostrov muslimové a během několika desetiletí jeho větší část obsadili. Vizigótská křesťanská říše přestala existovat a nahradil ji islámský chalífát s hlavním centrem v Córdobě. Z Matrice se stala „matka vod“, Majrit. Za vlády emíra Muhammada I., ve 2. pol. 9. stol., zde byla postavena pevnost, zhruba v místech, kde dnes stojí Královský palác, a vzniklo také první opevnění. Hlavním cílem bylo získat opěrný bod, který by chránil Toledo od severu před případným křesťanským útokem. A ten na sebe nedal nijak dlouho čekat. Už v roce 939 dospěly k pomalu se rozvíjejícímu městu boje, v nichž křesťané postupně vytlačovali muslimy víc a víc na jih. Leónský král Ramiro II. tehdy sice hradby ztekl, ale město neudržel a Abdurrahmán III. v něm obnovil ještě skoro na půl druhého století muslimskou vládu. V roce 1083 (někdy se také jako definitivní datum uvádí rok 1085, což je rok obsazení Toleda) však získal Madrid Alfons VI., král kastilský a leónský. Tvrdí se, že to byl on, kdo při pohledu na jednoho vojáka, který zvlášť mrštně zlézal maurské hradby, prohlásil na jeho adresu, že vypadá jako gato, kočka. Chrabrý voják přijal jméno Gato za příjmení a Madriďané získali jednu ze svých přezdívek – gatos se jim říká dodnes.
Několik století se pak ve městě mnoho nezměnilo. Dál tu vedle sebe žili křesťané, muslimové a židé, jen s tím rozdílem, že vládli křesťané, jméno města dostalo latinsko-románskou podobu Matrit a na vše dohlížela nová patronka – Panna Marie Almudenská. Zazděnu v hradbách našli křesťané její sochu – zhruba v těch místech, kde dnes Calle Mayor ústí do Calle de Bailén. Snad ji tam ukryli Mozarabové (křesťané, žijící na územích dobytých muslimy, kteří nekonvertovali k islámu), když stavěli v 9. stol. výše zmíněnou pevnost (al-mudayna), snad to bylo v opevnění ještě starším, které narychlo budovali křesťané při maurském vpádu. Místo nálezu se pozná snadno – v jeho těsném sousedství vyrostla vedle Královského paláce daleko později madridská katedrála, která je této Panně Marii zasvěcena.
V roce 1202 udělil Alfons VIII. Madridu městská privilegia, roku 1309 sem Ferdinand IV. poprvé svolal zasedání parlamentu. Na mapě rodícího se Španělska začal Madrid zaujímat stále významnější pozici, na tu nejvýznamnější si však musel počkat až do roku 1561, kdy sem král Filip II. přeložil svou rezidenci. A když se pak roku 1606 stal Madrid španělským hlavním městem natrvalo, nic nestálo v cestě jeho bouřlivému rozvoji. Habsburští králové změnili provinční městečko během 140 let v metropoli hodnou své říše. Ale to nejlepší měl Madrid pořád ještě před sebou.
Co Habsburkové velkolepě začali, Bourboni po roce 1700 ještě grandiózněji dokončili. Filip V. nechal od roku 1738 stavět nový Královský palác v místech, kde kdysi stávala první maurská pevnost, v 16. a 17. stol. kompletně přestavěná a rozšířená. O Vánocích 1734 však tento Real Alcázar vyhořel, a uvolnil tak místo pro stavbu novou, moderní, na úrovni své doby. Obrovský zámek postavený na čtverhranném půdorysu kolem centrálního nádvoří sloužil až do roku 1931 jako rezidence španělských králů. Dnes se využívá jen pro nejvýznamnější státní akce, zatímco královská rodina žije v daleko menším paláci Zarzuela. Asi 50 z celkového počtu 2800 místností Královského paláce bylo zpřístupněno veřejnosti. S výjimkou dnů, kdy je kvůli oficiálním akcím palác uzavřen, táhne se k jeho vchodu dlouhá fronta zájemců o prohlídku. Ročně jich je skoro milion.
Stavba Královského paláce trvala dlouhých 26 let a dokončena byla až za krále Karla III., z pohledu Madridu bezesporu nejvýznamnějšího španělského panovníka, jenž vládl v letech 1759–1788. Příznivec osvícenských myšlenek dal městu nové pouliční osvětlení, kanalizaci i dlažbu, ale nejen to – také domy, kašny a celé ulice. Za něj třeba dostala svou dnešní podobu třída Paseo del Prado s kašnami Kybelé i Neptuna a byla postavena budova poštovního úřadu na náměstí Puerta del Sol, kde dnes sídlí vláda autonomní oblasti. Z Madridu se definitivně stalo světové velkoměsto.
Jeho vývoj se nezastavil ani později. Ve 20. stol. vstoupilo do města metro, jehož první linka byla otevřena v roce 1919 a které je dnes šesté nejdelší na světě. Po podzemce následovaly mrakodrapy. Z kovu a betonu, s využitím nejmodernějších technologií a v rekordně krátkém čase (1926–1929) vznikl první z nich – 88 m vysoká budova společnosti Telefónica byla vůbec prvním mrakodrapem v celé Evropě a skvěle zapadla do koncepce velkolepě budované nové výkladní skříně Madridu, třídy Gran Vía. Podle vzoru prvních amerických mrakodrapů ji stylově navrhl Američan Louis S. Weeks a trochou „barokních“ ozdob španělskému vkusu přizpůsobil Ignacio de Cárdenas. Ze střední generace jsou nejznámější Edificio España a Torre de Madrid, jež v 50. letech vytvořili na Plaza de España bratři Otamendiovi. Dobrých 20 let to byly nejvyšší budovy ve městě – dokud se nezačalo stavět kolem nejdelší a nejširší madridské třídy Paseo de la Castellana. Nejnovějším a už dost slavným přírůstkem do rodiny dlouhánů je na jejím severním konci dvojice šikmých, o 15° od vertikály odchýlených mrakodrapů známá jako Puerta de Europa, Brána Evropy. Madrid jimi získal další prvenství, neboť to jsou první šikmé mrakodrapy na světě.
Španělsko už sice dávno není onou říší, nad kterou slunce nezapadá, zato však jeho metropole se stala městem, kde se nechodí spát. A kde se snad ani z přemíry všech zážitků, které i se svým okolím poskytuje, spát nechce.
Další články z vydání o Madridu zde