Pytel, který bručí

„Proč prý se Skoti tak málo žení? Protože nosí sukně a dudy mají vlastní.“ Tak tohle opravdu dudákům z Mallorky nehrozí. Sukně totiž jejich tradiční kroj netvoří. Naopak, chodí úplně jinak vyšňoření a jejich oblečení odráží hned několik cizokrajných vlivů. Široký černý klobouk připomíná bretaňského dudáka a nařasené, v podkolení podkasané kalhoty, jakési pumpky, zase arabský vliv.

Ano, ač to vypadá k nevíře, dudy jsou na Mallorce tradičním hudebním nástrojem. Na pevnině se jim říká všelijak, gaita, cornamusa, ale tady se jim neřekne jinak než xeremia a mallorskému dudákovi xeremier (vyslovuje se :kšeremier:). Název pochází ze staré francouzštiny, ale byli to Katalánci, kteří po dobytí ostrova Jakubem I. Dobyvatelem dostali výsadní právo se zde usadit. S sebou si přinesli i tento nástroj, u nich nazývaný sac de gemecs neboli pytel, který bručí. Mallorčané jej začali od 13. stol. rozvíjet po svém, až nakonec dospěli k vlastní ostrovní podobě dud.

Povězme si ale nejdříve, v čem se mallorské dudy liší od jiných. Každé dudy mají tzv. předničku, píšťalu, která hraje melodickou linku. A k tomu další tři bordunové píšťaly, které hrají táhlé tóny, jakýsi podklad pro melodickou linku. To všechno spojuje vak z kůže, do kterého je ještě zasazena dýchací trubička. Jednotlivé druhy dud se odlišují posazením bordunových píšťal. Například u galicijské gaity má hráč píšťaly posazeny přes rameno směrem dozadu, Skotové si zase borduny rozkládají do vějíře na lokti a Francouzi je svírají pod paží směrem dopředu. Můžou ale také viset dopředu podél měchu, a to je…