Manang

Manang – osudové setkání s horskou vesnicí

Každý cestovatel touží zažít na cestách něco výjimečného, třeba se dostat do míst, kam mnoho cizinců ještě neproniklo. V dětských letech jsem hltal dobrodružné příběhy a cestopisné knihy, snil o velkých cestách do neznámých končin. Svět se od mého mládí proměnil rychle, ale občas se mi má touha aspoň trochu splnila.

V roce 1979 jsem se dostal do Nepálu s kamarádem Petrem. Z Pókhary jsme šli sedm dnů na sever běžnou turistickou trasou údolím řeky Kalí Gandakí do Džomsomu s tajným přáním proniknout do izolovaného království Mustang na hranicích s Tibetem, o kterém jsme se dočetli v knížce francouzského etnografa Michela Peissela (viz článek o Mustangu v tomto čísle). V Džomsomu jsme zjistili, že oblast je pro cizince zcela uzavřená, a tak jsme obrátili naše kroky jinam.

Pouhý rok před naší cestou se otevřela možnost navštívit posvátný Muktináth, pokračovat pak dál přes průsmyk Thorung-la do údolí řeky Maršjandí, a během tří neděl tak obejít celý masiv mohutné hory Annapúrny. Dnes je to běžná a hojně navštěvovaná túra. Tehdy však měla přídech dobrodružství.

Z Muktináthu jsme stoupali skoro osm hodin do průsmyku ve výši 5417 m n. m. Tma nás zaskočila krátce po jeho překonání a museli jsme přespat pod širým nebem. Druhý den pochodu pustou krajinou jsme sestupovali prašnou stezkou níž a níž a kochali se výhledy na bělostné vrcholy.

Na dlouhých cestách jsem si vždy psal deník plný svých zážitků, dojmů a názorů. Tenkrát jsem si poznamenal:

„Po dvanácté hodině se před námi otevírá pohled na údolí s klikatou řekou a přes vysoký čhörten na kamennou vesnici pod námi. Vzadu svítí Manaslu. Před vesnicí je dlouhá řada modlitebních mlýnků, děti – nesmírně špinavé – nám běží v ústrety. Vesnice je úžasná, ale Manang to bohužel ještě není. Teprve za Tenki se přes pole ukazuje Manang na vysokém rozeklaném srázu nad řekou, hotové město s věžičkou gompy a vlajícími bílými praporci. Nosič nás vede úzkými uličkami mezi kamennými domy s vyřezávanými okenicemi, přijdeme před barák, vcházíme do stáje, kde funí jaci, po schodech lezeme nahoru, pavlač, vchody do dalších místností, udusaná hliněná podlaha, okno zalepené igelitem, druhé překryté pytlem, který se třepe v chladném větru. Jsme ve výši 3600 m n. m.“

Ve víru tance
Ještě ten den, pozdě odpoledne, jsme se stali svědky tradiční náboženské slavnosti Badhe, která, jak jsme později zjistili, se po smrti hlavního lamy několik dalších desetiletí neodehrávala.

„…Průvod přichází. Vpředu poskakují malí kluci s maskami na obličeji, v ruce obušky či jačí rohy. Za nimi asi deset mužů, s nimi hudebníci – bubny a činely. V průvodu jdou: lučištník, dva muži s mečem a štítem, muž se svazkem tyčí, další s červenou maskou ďábla, tři lamové ve žlutých splývavých oděvech a červených špičatých čepicích, následovaní dvěma mládenci v širokých kloboucích s věžičkou, na které je ze dřeva vyřezávaná lebka. V barvitém reji vyniká stařičký lama se zvonkem a bronzovým hromoklínem v rukou. … Nesmím zapomenout na muže, kteří stříleli ze starých mušket, do nichž ládovali střelný prach hlavní a zapalovali je za pomoci cigára. Při každé ráně hrozily pušky roztržením. Na rozlehlé pláni lamové tančili obřadní tanec, boj Zla s Dobrem. Vyvrcholení nastalo v okamžiku, kdy se starý lama, zjevně už v tranzu, ujal luku a po řadě obřadních pohybů prostřelil modlitbu, kterou před ním v dálce drželi dva chlapíci. Po úspěšném zásahu pokračovaly tance a oslavy s proudy čhangu a rakší do setmění…“

Autentická atmosféra vesnice mi učarovala. Strávili jsme zde s Petrem několik dnů. Díky unikátním fotografiím ze svátku Badhe jsem mohl po návratu domů vytvořit výstavní soubor Vesnice ve stínu Annapúrny. Výstavu jsem doprovodil textem, který Manang dobře charakterizoval.

„Co vlastně nutí lidi, aby žili na tak nehostinných místech? Pustá krajina ve výši kolem 3600 m n. m., malá políčka stěží dávající trochu ječmene a brambor, terasovité kamenné domky na pokraji strmého útesu spadajícího k prudce pádící řece – to je Manang. V jiskřivě čistém vzduchu je slyšet pouze pleskání bílých modlitebních praporců zahánějících od obydlí zlé duchy a občasné hřmění laviny sjíždějící z hrozivé hradby severní stěny masivu Annapúrny. Sedm dnů pěšího pochodu dělí obyvatele Manangu od civilizace. Nemají automobily, elektrický proud, ani televizory. A přece o nich nelze prohlásit, že jsou zaostalí. Jen se dokonale přizpůsobili zdejším tvrdým podmínkám.“

Výstava prošla od 80. let desítkami výstavních síní, snímky byly otištěny v časopisech i knihách – aniž by o tom kdokoliv z Manangu věděl.

Více o lidech z Manangu
Obyvatelé Manangu patří k etnické skupině Nešangů, kteří mají svůj původ v Tibetu a hovoří vlastním jazykem vycházejícím z tibetštiny. Vyznávají lidovou formu tibetského buddhismu obohacenou o místní šamanistické tradice. Území, jež obývají, zahrnuje hornatou část povodí řeky Maršjangadí. V oblasti je deset vesnic ležících v nadmořské výšce 3200–3700 m. Výš už je jenom několik letních pasteveckých osad a nedávno zřízených nocleháren pro turisty. Manang je z nich největší, žije v něm kolem 700 lidí. Celé etnikum v době mé návštěvy čítalo přes 4200 lidí, dnes je to asi 2500. Nešangové jsou hrdí, cílevědomí lidé zocelení životem v nehostinném prostředí velehor. Zachovávají si řadu kulturních a sportovních tradic, jako jsou například turnaje v lukostřelbě a závody na koních. Nedávno tu oživili i slavnost Badh…

Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Nepál

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *