Dánská královská rodina
Dánská monarchie patří k nejstarším na světě: panovnický rod genealogicky odvozuje nepřetržitou spřízněnost s vladaři Dánska od druhé poloviny 10. století. Země je od roku 1849 konstituční monarchií fungující na základech parlamentní demokracie. Od roku 1863 pocházejí dánští králové z dynastické větve šlesvicko-holštýnsko-sonderbursko-glücksburské.
Ještě v úvodu minulého století byli dánští panovníci hybateli dění ve státě, avšak tento stav rázem skončil v roce 1920. Tehdy Kristián X. a opozice pranýřovali předsedu vlády za to, že nevyužil porážky Německa v první světové válce, aby pro Dánsko získal zpět celé jižní Šlesvicko (o něž Dánsko přišlo roku 1864). Mylně přesvědčen o tom, že jedná též ve shodě s názorem většiny poddaných, král kabinet rozpustil a sestavil úřednickou vládu. To vedlo k lidovým protestům, které se obrátily proti autoritě krále a monarchie. Po vyjednávání se sociálními demokraty Kristián X. jmenoval dočasnou vládu podle politického klíče a vypsal všeobecné volby.
Postoj veřejnosti vůči královskému dvoru se uklidnil, ale od té doby žádný dánský panovník již do chodu vnitřní ani zahraniční politiky Dánska nezasahuje. Formálně podle ústavy král třímá zákonodárnou moc spolu s jednokomorovým parlamentem (Folketing). V praxi podepisuje zákony, které však musí kontrasignovat též příslušný ministr. Král rovněž stojí v čele Státní rady, jejímiž členy jsou členové vlády a následník trůnu. Prostřednictvím Státní rady král teoreticky dozírá na moc výkonnou, avšak v praxi má rada pro krále poradní význam. Po parlamentních volbách panovník pověřuje předsedu nejsilnější frakce sestavením vlády. Dvě ústavní změny v posledních 60 letech (1953 a 2009) změnily pravidlo o dědictví koruny v mužské linii. Nově se následnictví přisuzuje nejstaršímu z potomků vládnoucího monarchy bez rozdílu pohlaví.
Prvotní impuls k této změně zavdali král Frederik IX. a jeho choť královna Ingrid, jimž se během druhé světové války a těsně po ní narodily tři dcery. Pro nejstarší z nich, Margrethe Alexandrine Þórhildur Ingrid, se pak smrtí otce v lednu 1972 otevřelo poslání vládkyně Dánska, a to již pod novým jménem Markéta II. (dánsky Margrethe 2.). Vloni Dánsko slavilo rubínové výročí 40 let její vlády. Byly to oslavy sdílené a vřelé. Za královninu práci, bezprostřednost, civilnost a skromnost ji většina Dánů respektuje, obdivuje a chová k ní silné sympatie. (Markéta II. je první královnou v čele Dánska, neboť její jmenovkyně Markéta I. na přelomu 14. a 15. stol. vládla pouze jako regentka.)
Markéta II. se narodila 16. 4. 1940. V 18 letech zaujala po boku otce místo ve Státní radě a po létech privátního vyučování dále pokračovala ve vysokoškolských studiích filozofie, politologie a archeologie na univerzitách v Kodani, Hampshire, Cambridgi, Londýně, Århusu a v Paříži. Během pobytu na Sorbonně se seznámila s francouzským diplomatem, hrabětem Henrim de Laborde de Monpezat. Jejich svatba se konala v roce 1967 a v následujících dvou letech se jim narodili dva synové (korunní princ Frederik a princ Joachim, z nichž každý má dnes čtyři děti).
Mezinárodní sňatky bezesporu doplňují genofond dánské vládnoucí rodiny. Posledních pět generací totiž vždy našlo spřízněnou duši pro společný život v cizině. Královnin dědeček v Německu, otec ve Švédsku a královnini synové Frederik v Austrálii a Joachim v Hongkongu, resp. ve Francii (neboť první manželství skončilo rozvodem).
Vedle povinností při vyhlašování zákonů a provádění dalších aktů po konzultaci s předsedou vlády královna reprezentuje Dánsko navenek (státní návštěvu ČR vykonala v r. 1994…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Dánsko