Vrtbovská zahrada

O Vrtbovské zahradě se říká, že je nejkrásnější z pražských barokních zahrad a někdy dokonce, že je nejhezčí palácovou zahradou italského typu na sever od Alp. Neodmyslitelně patří do našeho kulturního dědictví.

Ona sama je však také bohatou dědičkou, s rodokmenem starým nejméně dvě tisíciletí. Její tvářnost a ušlechtilá krása nesou poselství zahrad starořímských patricijů, kteří obklopovali své vily zahradami na terasách. Svažitý terén je pro velkou část Itálie typický, a tak se s ním museli vypořádat architekti i o patnáct století později, v převratném období renesance. Jak se móda těchto zahrad šířila Evropou, jednotlivá kulturní a mocenské centra je obohacovala o další prvky. Například francouzské zahrady se neobešly bez bazénků a kašen doplněných drobnými plastikami a fontánami. Baroko pak dodalo zahradám tvarovou pestrost i ornamentální záhony a propojilo architekturu se sochařstvím a malířstvím. Nástěnné malby bývaly zejména v nejtypičtější zahradní stavbě baroka, v sale terreně.

Vrtbovská zahrada je dílem Františka Maxmiliána Kaňky, který ji zřídil pro hraběte Jana Josefa z Vrtby kolem roku 1720 v návaznosti na přestavbu přilehlého paláce. Když do zahrady vstoupíme impozantní bránou, máme dojem, jako bychom se ocitli mezi okázalými divadelními kulisami. Ostatně i názvosloví některých jejích částí k tomu přispívá. Například nejnižší část zahrady se nazývá parter, stejně jako v hledišti divadla.

Vrtbovský parter zdobí čtyři květinové záhony s malou kašničkou a soškou amoreta uprostřed. I tento nevelký květinový dvorek zachovává optickou symetrii nejen vlastního parteru, ale i kulisových stěn, které jej ze čtyř stran uzavírají. Osová souměrnost byla jedním ze základních pravidel jak renesančních, tak barokních zahrad. Vedle vstupní brány, osazené sochou Atlanta, je na jedné straně nezbytná sala terrena otevřená do zahrady. Uvnitř je zdobená velkou Reinerovou freskou Venuše s Adonisem a dvěma postranními Braunovými sochami, které zpodobňují Cereru, bohyni úrody, a Baccha, boha hojnosti a vína. Patrně se zde konaly i opulentní hostiny, které dnes vystřídaly časté svatební obřady. Na protilehlé straně parteru byla vybudována velká ptačí voliéra, z níž se i v současnosti ozývá ptačí štěbetání. Směrem k Petřínu je tato „předzahrádka“ uzavřena vysokou stěnou se dvěma brankami. V malém přístavku nad jednou z nich míval svůj ateliér Mikoláš Aleš.

Až za těmito brankami nás dvě boční schodiště odvedou do skutečné zahradní okázalosti, na střední terasu, která připomíná bel étage v palácové budově. Jako odezva parteru se i tady opakuje zvětšený motiv brodérií, ornamentálních záhonů. Na obou terasách bylo vysázeno asi 12 000 sazenic zimostrázu, které jsou sestříhány a vymodelovány do složitých ornamentálních obrazců. Kontrastem ke stálezelenému zimostrázu jsou výplně polí osázené sezonními kvetoucími rostlinami. Půvab pomíjivosti těchto květin je v tom, že mohou být každý rok nové, v jiném barevném akcentu. Brodérie potřebují horní pohled a zdejší svažitý terén jej nabízí jak divákovi z palácových oken, tak i návštěvníkovi zahrady, když vystoupí po mohutném dvouramenném schodišti na horní terasu.

Ta je koncipována jako vyhlídková. Od balustrády můžeme obdivovat jak výzdobu střední terasy, tak Braunovy sochy antických božstev. I z této horní terasy vnímáme zahradu jako absolutně symetrickou, když podél vertikální osy postupně graduje k nejvyšší, kulisové stěně s úchvatnou vyhlídkou na Prahu. Jen velice pozorný divák si uvědomí, že i po všech složitých terénních úpravách je zahrada nepravidelná a optické zdání symetrie jí dávají rafinované architektonické zásahy.

Vrtbovská zahrada je ve srovnání s jinými palácovými zahradami dost malá. Má téměř komorní ladění a nápadně připomíná dům pod nebesy. Je to jakési druhé bydlení v sousedství paláce. Máme tady schodiště, vyrovnávací stěny svažitého terénu, terasovitá podlaží i intimní zákoutí jakýchsi přírodních komnat s lavičkami, skrytá za fiktivními zelenými stěnami tvarovaných bosketů.

A ty vyhlídky! Pokud jde o emociální zážitek, mají stejnou hodnotu jako samotná zahrada. Nejkrásnější a nejširší rozhled nabízí vyhlídka nad závěrečnou kulisovou stěnou, která jako by svou mušličkovou výzdobou trochu napodobovala umělou jeskyni, grottu, která byla v barokních zahradách velice módním prvkem. Horní vyhlídka je při pěkném počasí skutečným vyvrcholením celé zážitkové procházky zahradou a při pohledu na paláce, chrámy a uličky staré Prahy nás přenese do dávné historie, která je zapsána i do této zahrady a jejího paláce.

Další články z vydání o Pražských zahradách a parcích naleznete zde