Zahrady provázely Prahu od jejího založení a přejímaly funkce a charakter staveb, k nimž náležely. Tak jako budova vždy vyjadřovala životní styl a vkus svých majitelů, stejně tak i v zahradě se projevovalo společenské postavení obyvatel domu. Vrcholu stylové dokonalosti dosáhly zahrady renesanční a barokní.
Avšak představa zahrady jako místa relaxace, duchovní obrody a blaženosti provázela už první civilizace s prvními městskými centry. Zcela specifické pojetí měly a mají zahrady čínské a japonské symbolizující filozofické a náboženské názory. Z biblických dob si aspoň připomeňme visuté zahrady asyrské královny Semiramidy, které ležely na kamenných sloupech v Babylonu a jsou považovány za jeden ze sedmi divů starověku. A nemůžeme se nezmínit o Edenu, Ráji, Rajské zahradě. Moc toho o ní nevíme, jen že ležela kdesi v Mezopotámii a jejími prvními obyvateli byli Adam a Eva.
Právě po této Rajské zahradě bývaly často pojmenovávány i malé atriové zahrady středověkých klášterů. Jejich uspořádání se v průběhu staletí skoro neměnilo, a tak zůstávají prakticky jedinými autentickými gotickými zahradami, které přetrvaly. Rajský dvůr nebo rajská, někdy i andělská zahrada bylo čtverhranné prostranství, zpravidla vymezené stěnou kostela a stěnami kláštera, s křížovou chodbou kolem stěn. Dvorem procházely dvě na sebe kolmé osy, které vymezovaly čtyři záhony, a v místě jejich křížení stávala studna. Jak uvádí dobová literatura, zejména v ženských klášterech se na záhonech pěstovaly květiny k výzdobě kostela a také nejrůznější byliny – léčivé, aromatické a dokonce i barvířské. Za klášterními zdmi pak bývaly zahrady s kuchyňskou zeleninou, ovocné sady a vinice. Tyto vnější klášterní zahrady v Praze buď zcela zanikly, nebo se podstatně zmenšily.
Radostnější osud měla jedna z nejstarších pražských zahrad, která se dnes jmenuje Vojanovy sady. Její příběh je obrazem historických událostí, které se valily po levém břehu Vltavy jako by doháněly věčný říční proud. Kousek od Mánesova mostu býval brod a dodnes je to jedno z mála míst v centru města, kde má Vltava stále svůj přírodní, tady i mělký břeh. Přes Klárov a tento brod vedla ve středověku významná přístupová cesta do Prahy a u ní stál od poloviny 13. stol. biskupský dvůr obklopený právě založeným ovocným sadem. Ten dozrál za 70 let v rozlehlý ovocný háj, ale počátkem 14. stol. byl zcela zničen husitskými válkami. Zdevastované území bylo později rozparcelováno a rozprodáno. Roku 1655 císař Ferdinand III. většinu pozemků vykoupil a věnoval je karmelitánkám. Ty nechaly v zahradě postavit klášter a kostel sv. Josefa, dvě kaple a kolem nezbytnou vysokou zeď. Po zrušení konventu v roce 1782 získala areál kongregace anglických panen, které postupně zahradu proměňovaly v anglický park. Se vznikem republiky propadlo toto území státu a jeho okraj posloužil jako stavební parcela pro dnešní ministerstvo financí. Sad byl dlouhou dobu nepřístupný a i po svém otevření – s novým názvem Vojanovy sady – po desetiletí chátral. V současnosti je částečně obnovený a uchovává si svou intimitu v sevření rušných malostranských ulic. Vstup je z ulice U Lužického semináře čp. 43.
Už král Přemysl Otakar II. založil Královskou oboru, která slouží jako populární Stromovka Pražanům dodnes. Leží v mohutném vltavském meandru, na říční nivě v Bubenči. Královskou oboru měli v oblibě skoro všichni čeští králové i pozdější místodržící. Jan Lucemburský tam chtěl například pořádat rytířské turnaje, které obdivoval ve Francii. Dlouhou tradici mají i zdejší letohrádky. Nejrozsáhlejší úpravy poznala Královská obora za renesance.
Česká renesance trvala jen asi 100 let a je vymezena dvěma osudovými bitvami – u Moháče v roce 1526, kde zahynul v bažinách tehdejší český král Ludvík Jagellonský, a na Bílé hoře roku 1620. Po Jagelloncích nastoupili na český trůn Habsburkové, o nichž můžeme s trochou nadsázky říci, že až s nimi přišla do Prahy renesance. Už první Habsburk na českém trůně – Ferdinand I., manžel Anny Jagellonské – přinesl do Prahy tento svobodomyslný životní styl. Dodnes ho připomíná letohrádek královny Anny v Královské zahradě. Renesanční zahrady postupně vznikaly i u okolních paláců vysoké aristokracie a byly často budovány v místech starých vinic a ovocných sadů.
Palácové renesanční zahrady jsou už chápány jako umělecké dílo vzniklé v harmonii architektury a geometricky tvarovaných přírodních prvků. Výzdoba zahrad je střídmá a ve své kompozici respektuje celou řadu matematických a geometrických pravidel. Převažuje horizontála, případně horizontální terasy. Důležitá je i symetrie a symbolika čísel. Přibývá také celá škála drobných zahradních staveb, jako jsou gloriety se sloupovým loubím a sochami, altány, umělé jeskyně – grotty, ozdobené často krápníkovou omítkou a mušličkami. Z dnešního pohledu mohou působit grotty kýčovitě, ale dobová móda je preferovala. Do renesančních zahrad už patřily i sochy, většinou antických božstev, a také kašny a fontány. Voda byla také novým prvkem zahrad. Už to nebyla jen užitková studna pro zalévání rostlin. Klidná voda jako zrcadlo se leskla v jezírkách, neklidná voda kaskád a fontán přinášela do zahrad pohyb.
Vrcholem renesančních zahradních staveb pak byly letohrádky, letní sídla aristokracie.
Traduje se, že vůbec nejunikátnějším renesančním letohrádkem v zaalpských zemích je Hvězda na Bílé hoře. Ferdinand I. nechal obnovit Královskou oboru, ale založil také vzdálenější Novou oboru na Bíle hoře, dnešní oboru Hvězda, kterou dal stejně jako Stromovku obehnat vysokou kamennou zdí s několika branami. Když zemřela královna Anna, Ferdinand I. přenechal vládu v Čechách svému synovi Ferdinandu II. Tyrolskému. Připomínkou jeho dvacetiletého místodržitelství je právě unikátní letohrádek ve tvaru šesticípé hvězdy, který Ferdinand II. zčásti sám navrhoval.
Po třicetileté válce a rekatolizaci českých zemí se dobový vkus opět mění. Přichází baroko se svými dramatickými kontrasty, dynamikou, pohybem a bohatou ornamentální zdobností, jež se projevují i v palácových zahradách. Jedna z prvních raně barokních zahrad, ještě se znaky renesančního manýrismu, vyrůstala v malostranském podhradí spolu s obrovitým palácem Albrechta z Valdštejna, a to už během třicetileté války, v letech 1623–1630. Z pozdějšího, poválečného období pocházejí unikátní palácové zahrady na svahu Petřína a pod Pražským hradem, které upoutají nejen svou výzdobou, ale také úchvatnými výhledy na Malou Stranu. Ledeburská, Malá a Velká Pálffyovská, Kolowratská, Malá a Velká Fürstenberská a ze všech nejkrásnější Vrtbovská. Co zahrada, to architektonický skvost. Stylově k nim patří také rozlehlá barokní zahrada u Trojského zámku.
Barokní pražské zahrady plynule navázaly na zahrady renesanční, ale jestli bychom renesanční označili za střídmě elegantní, pak ty barokní jsou nápadně okázalé. Zahradní architektura jimi vrcholila a mnohá jejich pravidla přetrvala staletí. V barokních zahradách se také spojují všechny tři složky výtvarného umění – architektura, sochařství a malířství. Zahrada je chápána jako otevřený palác a architekt, který navrhoval stavbu či rekonstrukci paláce, zpravidla navrhoval i úpravu zahrady. Nejtypičtější zahradní stavbou barokních zahrad byla sala terrena, přízemní sál, který většinou přiléhal zadní stěnou k paláci a přední stěnou se sloupy a oblouky se otvíral do zahrady. Salu terrenu zdobily nástěnné malby s antickými náměty, obvyklé byly i sochy, vázy, kašny a vodotrysky. Novinkou barokních zahrad bylo optické napojení na svět za zdí. Dlouhé průhledy, osy souměrnosti a vyhlídky směřovaly na krajinné i městské dominanty. Přírodní složky zahrad, především terén a rostliny, byly zcela podřízeny požadavkům architektury. Svažitý terén byl terasovaný a podepřený konkávními i konvexními stěnami a mohutnými schodišti, stromy a keře byly sestříhány do geometrických tvarů, kvetoucí rostliny tvořily v zelených trávnících a mezi sestříhanými boskety složité barevné ornamenty. Pražské baroko se svými unikátními zahradami vrcholilo v letech 1700–1730, ale přetrvávalo až do osvícenství.
Osvícenství a romantismus zase mění evropské myšlení a filozofické pojetí světa. S ním se mění i etické a estetické principy, které preferují rozum, humanismus a návrat k přírodě. Do popředí politického vlivu se dostává měšťanská společnost. Tento doslova revoluční životní styl přichází tentokrát z Anglie a na jeho vlně se nese i nová estetika přírodních zahrad, obecně označovaných jako anglické parky. Charakterizují je zdánlivě přirozené přírodní scenerie, avšak pečlivě komponované do podoby romantických obrazů. V 19. stol. byla většina velkých pražských zahrad přetvořena do podoby přírodních parků s jezírky, vinutými cestami, skupinami stromů a loukami. Týkalo se to jak části královských a aristokratických zahrad, tak i zahrad u měšťanských usedlostí. První soukromé zahrady se v té době také otevírají veřejnosti. Už v roce 1804 byla zpřístupněna Stromovka upravená v duchu anglického parku a později i první lidová zahrada, po úpravách zvaná Chotkovy sady. Typickou parkovou úpravu získala rozlehlá Cibulka i Kinského zahrada, vznikly i nové veřejné parky na Letné, na Vítkově, na Vyšehradě či na Karlově náměstí.
Samostatnou kapitolu tvoří pražské botanické zahrady. Nejstarší je Botanická zahrada Karlovy univerzity, známá též jako Botanická zahrada Na Slupi. Původně byla založena už roku 1775 na Smíchově, u Jiráskova mostu. Jejím pozůstatkem jsou Dientzenhoferovy sady a název ulice V Botanice. Po katastrofální povodni roku 1890 byla přestěhována na svah nad ulicí Na Slupi, kde tehdy začal vyrůstat velký univerzitní areál. Zahrada je veřejně přístupná a chlubí se některými exponáty, které pocházejí ještě ze Smíchova. Pražská botanická zahrada v Troji, známá svým skleníkem Fata Morgana existuje od roku 1969, ale veřejnosti se trvale otevřela teprve v roce 1992.
Pražské zahrady a parky jsou bohatstvím města a součástí jeho historie, jsou jeho pýchou i radostí. Pro obyvatele i návštěvníky metropole představují vítaná místa relaxace, kde lze najít i kousek pozemského ráje.
Recenze
Zatím zde nejsou žádné recenze.