Pražský hrad obklopuje řada zelených ploch různého charakteru i stylu. Najdeme tu okrasné a užitkové zahrady, vinici, někdejší oboru reprezentující dnes s úspěchem téměř divokou přírodu i první veřejný městský park v Praze.
Nejznámější a návštěvnicky nejatraktivnější z této bohaté nabídky je šestice okrasných zahrad Pražského hradu. Historicky první a největší z nich, zahradě Královské severně od Hradu, věnujeme samostatný článek. Dvě z trojice jižních zahrad, které se táhnou přímo pod jižní frontou hradních paláců, nesou výrazný a těžko zaměnitelný rukopis oficiálního hradního architekta z doby prezidenta Masaryka, Slovince Jože Plečnika. Maličkou Rajskou zahradu založil už v polovině 16. stol. arcivévoda Ferdinand II. Tyrolský, její původní renesanční podoba prošla nejprve proměnou barokní a pak dvojí úpravou v 19. stol., až byla nakonec přetvořena ve 20. letech 20. stol. Plečnikem současně se zcela novým pojetím navazující zahrady Na Valech. Stejně jako na jiných místech, i zde ponechal Plečnik stát staré stromy, jež dostaly přednost před architekturou, zatímco nová výsadba byla naopak plně podřízena architektonickému záměru. Rajská zahrada je nápadná snad až brutálním kontrastem svých komorních rozměrů se zvoleným monumentálním pojetím, které reprezentuje vstupní schodiště i obří mísa z mrákotínské žuly uprostřed trávníkové plochy, jíž musela ustoupit původní barokní kašna, odsunutá Plečnikem až do zahrady Na Valech. Skutečností ale je, že se díváme na dílo neúplné. Původně Plečnik plánoval ještě kamenný obelisk, doplněný věčným světlem a hlavicí se Štursovou plastikou, který měl stát na vstupním schodišti jako pomník československým legionářům padlým za 1. světové války. Pod tíhou monumentality bychom neměli na konci zahrady, na úrovni řady stříhaných habrů tvořících předěl k zahradě Na Valech, zapomenout na válcovitý Matyášův pavilonek, pozůstatek barokní epochy, kompozičně zajímavě doplněný plastikou Dobrého pastýře od Josefa Kalvody z roku 1922.
Zahrada Na Valech, která se táhne v dlouhém úzkém pásu pod částí Rudolfova paláce, tereziánským a Ludvíkovým křídlem, Ústavem šlechtičen a Lobkowiczkým palácem až k Černé věži, je coby zahradní dílo čistě Plečnikovým dítětem. Podobu, kterou jí dal slovinský architekt, dostala zpět při dvou revitalizacích v první polovině 90. let a v letech 2010–2012. Už od středověku tudy procházela parkánová zeď hradního opevnění, posléze vyztužená třemi baštami. Právě do tohoto prostoru byli na počátku českého stavovského povstání v roce 1618 vyhozeni z oken České kanceláře v Ludvíkově křídle místodržící Bořita z Martinic a Slavata z Chlumu společně s písařem Fabriciem. Dodnes tuto událost připomínají dva pískovcové obelisky, které na místo dopadu místodržících nechal postavit císař Ferdinand II. Štýrský. Obelisk Slavaty z Chlumu doplnil Plečnik kamenným zábradlím. Od konce 18. stol. začaly u palácových zdí vznikat maličké užitkové zahrádky zaměstnanců hradu, v 60. letech 19. stol. tu byl založen krajinářský park anglického typu, který ale rychle pustnul.
Jože Plečnik nechal snížit jižní hradební zeď, aby opticky propojil hradní areál s městem pod ním. Pro vlastní zahradu vytvořil jednoduchý koncept trávníků a mlatových cest (pouze hlavní páteřní cesta je kvůli vyšší zátěži vydlážděna), které doplňují jednak původní stromy z předchozího parku a letničky v nádobách, jednak celá řada drobnějších architektonických prvků. Z otevřeného pavilonku nazývaného Malý belvedér je dobře vidět do maličké Hartigovské zahrady ležící přímo pod zahradou Na Valech. Tato třetí z trojice jižních zahrad Hradu k nim byla připojena teprve v 60. letech 20. stol. Její původ i charakter jsou zcela odlišné, jde o typickou palácovou zahradu, kterou založila po roce 1670 Isabela Švihovská, rozená ze Salmu, a dnešní podobu s patrovým hudebním…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Praha – Zahrady a parky