„Tak zavři si oči a poslouchej vzpomínky
– zvoní, zvoní,
u letohrádku královny Aninky
bude ti šeptat do rána
Zpívající fontána.“
Před 30 lety vydali Bratři Ebenové na svém prvním albu také křehkou písničku Praha 1581, v níž veršoval Marek Eben o dvou nepřehlédnutelných dominantách východního konce Královské zahrady. O jiných ani nemohl, hned za giardinettem byla tehdy zahrada neprodyšně uzavřena – jak by ne, když v ní bydlel Gustáv Husák, stejně jako před ním všichni jeho předchůdci v úřadu „dělnického“ prezidenta. Pro veřejnost se celá zahrada otevřela až v roce 1990.
V zájmu zachování historické pravdy dodejme, že letohrádek s giardinettem byl od vlastní zahrady oddělen nižší zdí, odlehčenou mřížovím, hned po svém dokončení. A také superlativy v nadpisu musíme doplnit upřesněním. Královská zahrada je nepochybně nejstarší a největší okrasnou zahradou Pražského hradu. Pokud bychom ale uvažovali zelený pás kolem Hradu jako jeden celek a nebrali ohled na účel, pak musí přepustit prvenství věkové Svatováclavské vinici a plošné Jelenímu příkopu.
Královskou zahradou dorazila do Prahy v plné síle renesance. A nejde jen o jedinou čistě renesanční stavbu v Praze (ba v celém prostoru severně od Alp, jak dějí někteří kunsthistorici), onen letohrádek královny Aninky z Ebenovy písně, ale o životní přístup, styl a pocit. „K našemu královskému potěšení“ – proto nechal král a pozdější císař Ferdinand I., první Habsburk na českém trůnu, vykoupit pozemky na návrší naproti Hradu za Jelením příkopem a zbudovat tam okrasnou zahradu, dobově řečeno „vlašský libosad“. A libě tu je dodnes, i když se tvář zahrady za téměř půltisíciletí její historie několikrát výrazně proměnila.
Renesanční podoba Královské zahrady začala vznikat v roce 1534 a zhruba byla hotova na konci 16. stol. Kromě zakladatele Ferdinanda I. do ní promlouvali i jeho synové, císař Maxmilián II. a arcivévoda Ferdinand II., a vnuk, císař Rudolf II. A s nimi pochopitelně mnozí stavitelé, architekti, sochaři a zahradníci. S těmi byla potíž od samého začátku, panstvo si vymýšlelo nejen různé sazenice vlašské, ale požadovalo i onačejší exotiku, práce s cizokrajnými rostlinami byla nevděčná, občas ani někteří zahradníci nebyli zřejmě vzorem pilnosti a pořádkumilovnosti, takže zpočátku se měnili jak na běžícím pásu. Navzdory tomu zaznamenala Královská zahrada jednu význačnou událost – v roce 1554 tu vykvetly první tulipány ve střední Evropě, jejichž cibule dovezl Ogier Ghislain de Busbecq, Ferdinandův vyslanec u tureckého sultána v Konstantinopoli, a odtud se vydaly na pouť Evropou, již završily triumfálním ovládnutím Nizozemska. Ponechme teď stranou všechny nejistoty panující stran letopočtu, místa i dovozce, hýčkejme…
Další články z vydání o Pražských zahradách a parcích naleznete zde