Ze stínu úzkých kotorských uliček vycházím pod palčivé červencové slunce a stoupám po schodech prošlapaných staletími. Za střechami domů se vynořuje modrý komín a po dalších schodech celý bílý trup výletní lodi zakotvené v přístavišti. Když se po hodinovém výstupu po hradbách dostanu k rozvalinám pevnosti, mám v nohou 260 výškových metrů a propocené tričko. Lodi v zátoce vidím na palubu. Kolem bazénu se povaluje pár lidí na lehátkách.
Mnohem zajímavější než tento detail je ale pohled na zátoku, nejzazší cíp boky Kotorské, jež v sobě spojuje majestátnost norských fjordů a krásu italských jezer. Nad nádhernou modří její hladiny se na protějším břehu zvedají svahy hor a dole pode mnou se červenají střechy několikapatrových domů, které vypadají jako rozházené škatulky. Historický Kotor se vtěsnal do trojúhelníkovitého prostoru, který vymezují odvěsny hradebních zdí, z nichž jedna kopíruje mořský břeh a druhá říčku Škurdu.
Kotor stavěl odjakživa na své výjimečné poloze při úpatí vápencového pohoří Lovćen a na břehu zálivu. Jako přístav a významné obchodní centrum prosperoval již ve středověku, zejména v době, kdy byl součástí Benátské republiky. Když Turci okupovali takřka celou boku, Kotor a Perast stály mimo. A jakmile turecké nebezpečí pominulo, celý záliv prožíval svůj zlatý věk. Pod kotorskou vlajkou se po mořích plavily více než tři stovky velkých lodí, rejdaři si vybírali ze tří stovek černohorských kapitánů a ti z víc než tří tisícovek námořníků. Město mělo loděnici, solnici a vedlo čilý obchod s vnitrozemím. Kotor prosperoval, což se odrazilo v jeho stavitelské podobě, jež přetrvává dodnes. Jakmile nadvláda Benátčanů pominula, zmocnilo se celého území v roce 1797 rakouské vojsko, pak ho nakrátko drželi Rusové a Francouzi a od roku 1813 opět Rakušané, kteří zde zakotvili svoji válečnou flotilu. Součástí rakouské provincie Dalmácie byl Kotor až do rozpadu monarchie, pak připadl Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, z něhož se v roce 1929 stala Jugoslávie. Za druhé světové války se musel Kotor podrobit italské a německé nadvládě, po ní opět připadl Jugoslávii, byl součástí uskupení Srbsko a Černá Hora, až od roku 2006 patří do nezávislé Černé Hory.
Město tvoří charakteristická středověká urbanistická síť úzkých uliček a nepravidelných náměstí s nádhernými kostely a paláci v románském, gotickém, renesančním i barokním slohu. Většina návštěvníků vchází do města hlavní Mořskou bránou. Otevře se před nimi podlouhlé náměstí Zbraní, na němž stojí nedokončený renesanční vévodský palác a vedle něj divadlo, které v roce 1808 nechali postavit Francouzi. Naproti bráně se tyčí hodinová věž z…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Černá Hora