Pražské zahrady

Asi tak bychom mohli parafrázovat Jaroslava Seiferta, velkého básníka Prahy, a vzdát zároveň hold fenoménu pražských zahrad. A nejsou to jen zahrady, které zůstávají mezi domy jako zelené ostrovy. Na pražských kopcích i na strmých svazích Vltavy si drží své pozice sady, parky, vinice, hájky a lesíky. V historických dobách byla zahrada stejným útočištěm bezpečí jako dům, a proto ji kolem dokola uzavíraly vysoké kamenné zdi nebo stěny budov. Ostatně, ohrazené bývaly i ovocné sady, vinice či obory.
Zahrady provázely Prahu od jejího založení a přejímaly funkce a charakter staveb, k nimž náležely. Tak jako budova vždy vyjadřovala životní styl a vkus svých majitelů, stejně tak i v zahradě se projevovalo společenské postavení obyvatel domu. Vrcholu stylové dokonalosti dosáhly zahrady renesanční a barokní.
Avšak představa zahrady jako místa relaxace, duchovní obrody a blaženosti provázela už první civilizace s prvními městskými centry. Zcela specifické pojetí měly a mají zahrady čínské a japonské symbolizující filozofické a náboženské názory. Z biblických dob si aspoň připomeňme visuté zahrady asyrské královny Semiramidy, které ležely na kamenných sloupech v Babylonu a jsou považovány za jeden ze sedmi divů starověku. A nemůžeme se nezmínit o Edenu, Ráji, Rajské zahradě. Moc toho o ní nevíme, jen že ležela kdesi v Mezopotámii a jejími prvními obyvateli byli Adam a Eva…

Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa č. 12/2014

Shopping Cart