Klášterní zahrady

Františkánská zahrada, do níž den co den vstupují tisíce osob, je zřejmě (statistiky neexistují) nejnavštěvovanější pražskou zahradou. Je tu ale jeden zádrhel. Návštěvníků v pravém slova smyslu, těch, kteří si chtějí zahradu prohlédnout anebo zde třeba jen posedět, je nepoměrně méně. Většina lidí jenom prochází, zkracuje si tudy cestu mezi Jungmannovým a Václavským náměstím, případně mezi některým z těchto náměstí a Palackého či Jungmannovou ulicí. A bylo by docela zajímavé vědět, kolik z nich ani netuší, že procházejí bývalou klášterní zahradou, o jejíž vznik se zasloužil sám Otec vlasti.
Když Karel IV. zakládal Nové Město Pražské, vyčlenil v této lokalitě zvané tehdy Na písku pozemky o výměře více než pěti hektarů pro výstavbu kláštera a chrámu, jenž měl být největším v Praze. K uskutečnění svého záměru přizval řeholníky řádu karmelitánů, kteří zde založili také velkou klášterní zahradu. Jak bylo ve středověku obvyklé, z větší části ji koncipovali jako užitkovou, z její původní rozlohy však brzy začala ukrajovat rozrůstající se novoměstská zástavba. Klášter včetně zahrady i chrámu, z něhož byl dokončen jen impozantní presbytář, pak zpustnul po období husitských válek a o jeho obnovu se postarali až františkáni, kterým počátkem 17. stol. celý areál daroval císař Rudolf II. Zahrada zprvu v renesanční a později raně barokní úpravě kladla mnohem větší důraz na spiritualitu než na užitkovost. V barokní podobě již bez podstatnějších změn přečkala další dvě století…

Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa č. 12/2014

Shopping Cart