K nejatraktivnějším historickým zahradám Prahy patří i několik zahrad, které vznikly v areálech středověkých klášterů. Můžeme je považovat za doyenky pražské zahradní kultury, jež vzešla právě z klášterních areálů, přitom ale nelze tvrdit, že by byly živoucími pamětnicemi jejích počátků. O nich nám toho dnes již nemohou moc říci, na to během své dlouhé a většinou i pohnuté existence prošly příliš mnoha úpravami a přestavbami. Pojďme teď do tří z těchto zahrad nahlédnout a zkusme, zda se nám tam podaří alespoň nějaký náznak dávného genia loci vysledovat.
Františkánská zahrada, do níž den co den vstupují tisíce osob, je zřejmě (statistiky neexistují) nejnavštěvovanější pražskou zahradou. Je tu ale jeden zádrhel. Návštěvníků v pravém slova smyslu, těch, kteří si chtějí zahradu prohlédnout anebo zde třeba jen posedět, je nepoměrně méně. Většina lidí jenom prochází, zkracuje si tudy cestu mezi Jungmannovým a Václavským náměstím, případně mezi některým z těchto náměstí a Palackého či Jungmannovou ulicí. A bylo by docela zajímavé vědět, kolik z nich ani netuší, že procházejí bývalou klášterní zahradou, o jejíž vznik se zasloužil sám Otec vlasti.
Když Karel IV. zakládal Nové Město Pražské, vyčlenil v této lokalitě zvané tehdy Na písku pozemky o výměře více než pěti hektarů pro výstavbu kláštera a chrámu, jenž měl být největším v Praze. K uskutečnění svého záměru přizval řeholníky řádu karmelitánů, kteří zde založili také velkou klášterní zahradu. Jak bylo ve středověku obvyklé, z větší části ji koncipovali jako užitkovou, z její původní rozlohy však brzy začala ukrajovat rozrůstající se novoměstská zástavba. Klášter včetně zahrady i chrámu, z něhož byl dokončen jen impozantní presbytář, pak zpustnul po období husitských válek a o jeho obnovu se postarali až františkáni, kterým počátkem 17. stol. celý areál daroval císař Rudolf II. Zahrada zprvu v renesanční a později raně barokní úpravě kladla mnohem větší důraz na spiritualitu než na užitkovost. V barokní podobě již bez podstatnějších změn přečkala další dvě století.
Za 2. světové války však utrpěla necitlivým vyhloubením dvou protipožárních nádrží a krátce nato i poúnorovým vyhnáním řeholníků. Ještě v tomtéž roce (1950) byla zpřístupněna veřejnosti, přitom však stále zůstávala v nevalné kondici. S nápravou se otálelo až do poloviny 80. let, kdy začala rekonstrukce trvající téměř osm roků, jež probíhala podle návrhu Otakara Kuči. Architekt navázal na původní barokní dispozici, a to včetně pečlivého výběru vegetace – vrátil například do zahrady bylinkářské záhonky a malý ovocný sad. Zároveň sem však neváhal zakomponovat ani několik moderních uměleckých artefaktů, zejména plastik. K těm se dá počítat brána uzavírající vchod ze strany Václavského náměstí, na níž jsou na dvou tuctech kovaných reliéfů vyobrazeny výjevy ze života sv. Františka. Po letech na toto dílo jeho tvůrce, sochař Petr Císařovský, navázal realizací obdobně pojaté brány sv. Anežky, která byla letos na podzim zasazena do vchodu z Palackého ulice.
O Františkánské zahradě se v médiích někdy píše jako o oáze klidu uprostřed rušného velkoměsta, jindy zase jako o oáze zeleně tamtéž. Druhé přirovnání je výstižnější, protože na chodnících lemovaných trelážemi popínavých růží či pečlivě zastřiženými ploty z tisu červeného klid zas tak často nevládne. Existuje tu však několik…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Praha – Zahrady a parky