Být Vídeňanem je asi výhra. Vídeň se totiž pravidelně umísťuje v žebříčku nejlepších míst pro život v první trojce. Že by i dnes ještě platila slova písně Rudolfa Sieczyńského z roku 1912 „Wien, Wien, nur du allein, kannst die Stadt meiner Träume sein…“ (Vídni, Vídni, jen ty jediná můžeš být městem mých snů…)?
Vídeňanům jejich úspěch přejeme: jsou poctiví, pracovití a opravdu se snaží. Poprvé jsem přijela žít do Vídně v roce 1990 – těsně po otevření hranic pro nás město představovalo asi takový kulturní šok, jako když se duše ocitnou najednou z očistce v ráji. Tolik bohatství a krásy a počestnosti! Moje maminka si tehdy zapomněla kabelku v jednom parku v centru města – druhý den ji tam našla, položenou pěkně na lavičce! A nic v ní nechybělo.
Dnes je už situace trochu jiná, gastarbeitři, přistěhovalci z Východu a albánská mafie chápání poctivosti poněkud posunuli, ale i tak vám ve Vídni vrchní naúčtuje přesně tolik, kolik jste utratili (i bez použití pokladny), taxikář vás neoškube, i když nehovoříte žádným cizím jazykem, a pořád se vám ještě může stát, že doklady, peněženky a mobily najdete přesně tam, kde jste je ztratili.
„Ordnung muaß sei.“ „Pořádek musí být,“ říká pravý Vídeňan a klidně stojí na červenou na přechodu pro chodce, neváhá okamžitě volat policii, pokud mu nějaké auto střihne myšku, a udělá vám přednášku, když vyhodíte plastový obal do nádoby na bioodpad. Ten, kdo nerad šlape na čáry a vyžívá se v zarovnávání věcí na stole podle pravítka, měl by se určitě přestěhovat do Vídně. Jenom tam jsem zažila, jak důchodci chodí po ulicích a zapisují si auta, která neparkují podle čáry, nebo jak si lidé berou noviny z plastových schránek zavěšených na kandelábrech a zaplatí za ně, i když široko daleko není nikdo, kdo by platbu kontroloval. I největší slovenští piráti silnic po překročení rakouské hranice zpomalí ze sto osmdesáti na předpisovou padesátku, ačkoli na dohled není žádný policista. Buď je to zázrak, nebo je rakouský Ordnung prostě nakažlivý.
Pokud byste si ale mysleli, že vídeňské děti jejich rodiče cepují, byli byste na omylu. Vychovávají je k samostatnosti. Zažila jsem šok, když jsem zjistila, že mí čtrnáctiletí spolužáci už chodili na diskotéky a prolézali Bermudadreieck (vyhlášená čtvrť barů), v patnácti se s rodiči opili v Heuriger (tradiční vídeňský vinný šenk) a v šestnácti dostali moped. V naší škole byl dokonce zřízen Raucherkammerl (kuřácký kamrlík) s volným vstupem od patnácti.
Na druhé straně ale museli moji vídeňští kamarádi od šestnácti každé prázdniny pracovat a v osmnácti je rodiče bez pardonu vyhodili z domu ve smyslu „starej se sám o sebe“. Dokud nezačnou žít s partnerem, bydlí mladí Vídeňané v tzv. WGs (zkratka slova Wohngemeinschaft, bytové společenství). V nájemné…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Vídeň