Pro svůj výrazný vzhled, polohu i historii si Marrákeš vysloužil řadu přívlastků. Je městem „okrovým“ i „rudým“. Je „dcerou pouště“, „pouštní branou“ a zároveň „branou do hor“. S úctou se mu přezdívalo „Perla jihu“, ale také „Bagdád západu“.
Okrové zdi obepínající medínu se rozžhavují doruda s každým západem slunce, ale zimní horizont Marrákeše chladí bělostné hřebeny Vysokého Atlasu. Marrákeš má již výrazně pouštní charakter, ale jeho klima, charakteristické horkými suchými léty a mírnými vlhkými zimami, se blíží spíše středomořskému podnebí. Město, jehož život byl od počátku spojen se Saharou, oddělují od „matky pouští“ dva horské řetězce.
Marrákeš založili roku 1062 berberští Almoravidé, zbožní a zároveň vzdělaní válečníci. Berberského původu je podle všeho i jeho původní jméno, tamurtʼnʼAkkuc, Boží země. Almoravidé vytvořili z Marrákeše náboženské a obchodní centrum rozsáhlé říše, která se táhla od Senegalu až do vnitrozemí Pyrenejského poloostrova a od Atlantiku k hranicím současného Alžírska.
Právě Almoravidé dali městu do vínku nezaměnitelnou narudlou barvu staveb i jeho ctnosti jako křižovatky národů a kultur. Marrákeš se stal cílem i výchozím bodem odvážných karavan, které putovaly přes saharské pustiny, aby městu přivážely znalosti a prosperitu. Ve městě vyrostly paláce, mešity i tradiční školy madrasy, v jejichž vnějším vzhledu se jednou provždy sloučilo umění přizvaných andaluských umělců se saharským a západoafrickým stylem. V Marrákeši se roku 1126 narodil Ibn Rušd, známý jako Averroes, který později působil v Seville a Córdobě a díky němuž středověká Evropa znovuobjevila Aristotela.
Z dob Almoravidů pochází chettara, důmyslný podzemní zavlažovací systém, který jako jeden z mála staveb nebyl dotčen změnami, jimiž město prošlo v období následující dynastie Almohadů.
Almohadský panovník Jakúb al-Mansúr nechal přestavět celé město, vybudoval opevněnou kasbu, založil zastřešené trhy a nechal vysázet rozsáhlé zahrady a palmové háje, které město obklopují dodnes. „Černý sultán“, jak byl al-Mansúr pro svou částečně černošskou krev nazýván, se také roku 1199 zasloužil o dokončení nepřehlédnutelného symbolu města a majáku těch, kteří v živém chaosu a labyrintu medíny hledají pevný bod. Je jím Kutubíja, jeden z nejelegantnějších minaretů, které islámský svět zná.
V minulosti bývaly minarety hlavních mešit nejvyššími stavbami ve městě. To už není pravda ani v Mekce, kde Velkou mešitu zastiňuje 600 m vysoká věž Abraj al-Bait. V Marrákeši se ale nadále drží staré tradice, a Kutubíja tak dodnes vládne městskému horizontu. Stavět výše než 70 m je tu prozatím zakázáno.
Za Merínovců se do popředí dostala města Fes a Meknes. Lesk „dcery pouště“ znovu oprášili až Saádovci v 16. stol., když z ní vytvořili své hlavní sídlo i obchodní uzel na „cukrové stezce“. „Vítězný a zlatý“ Ahmed al-Mansúr nechal ve svém opojení přepychem obložit zlatem palác el-Badi. Jeho dílem je také honosná nekropole, kde je pochováno sedm saádovských sultánů a několik desítek jejich nejbližších příbuzných. Z nezanedbatelných zisků, které do města proudily z obchodu i z dobytého Timbuktu, byla opravena rovněž slavná mešita a madrasa Alí Ibn Júsuf ze 14. stol. – svého času nejvýznamnější v severní Africe a dnes historický klenot zpřístupněný veřejnosti.
S Alawity Marrákeš opět ztrácí své výsadní postavení. Zlato z paláce el-Badi putuje v 17. stol. do Meknesu, kde si nechal stavět přepychová sídla Muláj Ismáíl, a město bylo ponecháno napospas svárům o moc nejrůznějších skupin a jednotlivců.
Až do roku 1867 mohli evropští křesťané vstoupit do města jen se zvláštním povolením sultána, a tak není divu, že zpráv o tomto městě bylo jen málo. Alí Bej, který ve svém převleku syrského prince pronikl do města v roce 1805, nestačil potlačit své zklamání. Místo „Perly jihu“ našel válkami a morem zničené a vylidněné město. Obrazu zkázy se vymykaly snad jen palmové háje, pár honosných riádů a sultánův palác.
V té době evropské velmoci znovu projevily zájem o Maroko i vlastní Marrákeš a ve městě přízraků si začali podávat dveře zástupci nejrůznějších delegací. Roku 1912 se Marrákeš stal součástí Francouzského protektorátu. Zatímco původní medína dál chátrala, za městskými hradbami začaly vyrůstat nové čtvrtě, nouvelles villes. Poutníky už nevítaly mohutné okrové zdi, nýbrž moderní předměstí jako Gueliz a jejich nalinkované, elegantní avenue, které obepjaly spontánní labyrint staré medíny. Kdo na tom byl trochu dobře, stěhoval se do nového.
Dnes je situace zcela jiná a jeden metr čtvereční ve staré medíně je pro běžného marockého smrtelníka téměř nedostupný. Můžou za to 60. a 70. léta, kdy město objevili hippies a kdy jeho riády, historické paláce, proslavily slavné osobnosti jako třeba Alfred Hitch…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Maroko