Třebaže po Šumavě vedou desítky nejrůznějších cest, stezek, chodníčků a pěšin, zůstává nejstarší šumavská naučná stezka stále jednou z nejhezčích. Byla zpřístupněna už v roce 1967 a je dlouhá 14 kilometrů. Ani v době svého značení však úplně nová nebyla, protože zčásti využívala staré myslivecké chodníčky, po nichž chodili lovci už v minulých staletích. Tato cesta nabízí vše, co může Šumava svým návštěvníkům dát – procházku tichými, hlubokými lesy, několik krásných rozhledů, poznatky z geologické minulosti pohoří, technické památky i radost z pohybu na čerstvém vzduchu.

Na stezku je nejlépe nastoupit v obci Ovesná, kde je zastávka vlaku, silnice a parkoviště. První část vede po strmém svahu kopce Perníku až na jeho vrchol, který je vysoký 1048 metrů, a pak přes osadu Jelení Vrchy, podél Schwarzenberského kanálu a kolem osamělých pamětních balvanů až do železniční stanice Černý Kříž. Odtud se lze, při časově dobře naplánované túře, pohodlně vrátit romantickou šumavskou lokálkou do výchozího místa v Ovesné.

Když jde člověk touto stezkou poprvé, zcela jistě tady najde několik míst, nad nimiž se mu zatají dech. A kdo se sem po letech vrací, je překvapen známými skalními monumenty ve zcela novém prostředí. Stromy v okolí zmohutněly a kdysi holé hlavy žulových skalek pokrývají koberce mechu a zahrádky mladých stromků. První úsek cesty po strmém úbočí Perníku patří k nejromantičtějším a navíc dovoluje člověku, aby se dotkl samého srdce Šumavy, která patří k nejstarším pohořím střední Evropy. Poprvé prošla horotvorným procesem už ve starohorách, snad přes 700 miliony lety, ale až v prvohorách (před 350—280 miliony lety), kdy probíhalo variské vrásnění, pronikl do kořenů Šumavy výběžek takzvaného moldamubického plutonu, což bylo obrovité hlubinné těleso, v době svého vzniku žhavotekuté konzistence. Pomalým tuhnutím a krystalizací jednotlivých minerálů dozrál pluton v žulový masiv, který se po dalších stamilionech let pozvolna začal klubat na světlo denní. Jeden z těchto výběžků tvoří vrchol Třístoličníku, druhý je základem kopce Perník včetně jeho skalisek na úbočí, která se kdysi, co žulové pně, prodírala k povrchu.

Když po těchto žulách přejedeme rukou, cítíme pod prsty jejich drsnou skladbu a na vlastní oči vidíme i základní složky žuly. Nejnápadnější jsou destičkovité krystaly matně bílých živců zarostlých do nažloutlých, skelně průsvitných křemenů a mezi nimi jsou rozptýleny drobounké šupinky bílé a černé slídy, která se ve slunci co chvíli zaleskne. Tato hrubozrnná žula na sebe prozrazuje, že k nárůstu svých poměrně velkých krystalů potřebovala tuhnout a krystalizovat hodně dlouho a neobyčejně hluboko pod zemským povrchem. Nyní však leží na povrchu a je vystavena zvětrávání.

Se svahovými žulovými skalami se začneme setkávat na Medvědí stezce už po prvních kilometrech. Mají podoby věží, portálů, srubů a hřibů a jeden je hezčí než druhý. Ze všech pak dýchá starobylost a tajemno jako ze starých hradů. Vlastně to jsou takové přírodní ruiny kdysi pevných skal, které podlehly v nedávných dobách ledových mrazovému zvětrávání. Tenkrát do jejich vlásečnicových puklin opakovaně pronikala mrznoucí voda, která pukliny nakonec otevřela v široké spáry a žuly roztrhala v jednotlivé kamenné bloky, které se postupně uvolňují a padají ze svahu. Na vrcholu jedné ze zdejších padrtí, které se říká Kazatelna, leží několik velice pěkných skalních mís. Jsou hluboké a tak pěkně vykroužené, až si o nich dříve lidé mysleli, že to jsou obětní misky vyhloubené pradávnými obyvateli těchto hor. Ale i ty…