Parfémy znala už starověká Mezopotámie a Egypt. V Evropě se za první moderní parfém s obsahem silic a alkoholu považuje tzv. uherská voda, kterou v roce 1370 připravil dvorní alchymista uherské královny Alžběty. Voňavkářskou velmocí se ale stala Francie. A zatímco v Paříži se soustředil obchod s vůněmi, jihofrancouzské městečko Grasse získalo postavení metropole jejich produkce.

Malebné městečko přilepené ke skalnatým kopcům Přímořských Alp lákalo ve středověku kupce a řemeslníky. Usadila se v něm i řada koželuhů a rukavičkářů. Když francouzská královna Kateřina Medicejská zavedla v 16. stol. módu navoněných rukaviček, jejichž vůně měla přehlušit zápach nedokonale zpracovaných ovčích a kozích kůží, v Grasse se pustili do destilace voňavých esencí. Přidružená výroba nejenže brzy koželužství překonala, ale nakonec učinila z Grasse nejslavnější město parfémů na světě. Přispěly k tomu příhodné klimatické podmínky, sluncem prohřívané svahy v okolí, které umožňují pěstovat mnoho druhů aromatických rostlin s vonnými silicemi, jako jsou levandule, růže, mimózy, jasmín, fialky, heřmánek a další. Z místních zdrojů už ale dnes pochází jen malá část surovin. Cenově výhodnější je dovážet esence z Jižní Afriky, Bulharska, Maroka či Turecka.

Oleje se z rostlin získávají několika způsoby, například klasickou či frakční destilací, extrakcí či metodou známou jako „enflourage“. Ta vznikla už ve starověku, kdy lidé zjistili, že živočišné tuky mají schopnost vstřebávat vůně. Odloučit je z nich se ale pod…

Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Jižní Francie