Takovým místem vyhlásil „svatou Meteoru“ řecký zákon 2351/1995, aby zdůraznil ochranu jejích památek, jejího kulturního dědictví a jejího duchovního charakteru. Leč nebylo by výjimečnosti tohoto řeckého zázraku bez okolního prostředí. „Zavěšené ve vzduchu“, jak můžeme přeložit slovo Meteora, mohou být zdejší ortodoxní kláštery jen díky své krajině, krajině pískovcových a slepencových skal, jež se náhle zvedají na severozápadě thesálské nížiny zdánlivě až do mraků. Však také na seznamu Světového dědictví UNESCO, kam byla zapsána už v roce 1988, je Meteora vedena jako smíšená památka kulturní i přírodní.
To, co z dálky, třeba ze severního okraje města Kalambaka, působí jako jednolitý masiv, jsou ve skutečnosti jednotlivé skály, některé mohutné, jiné štíhlé, ale většinou od sebe oddělené jen úzkými průrvami, se stěnami často téměř svislými, a převyšující okolní nížinu o dobrých 250–300 m, ty nejvyšší dokonce o 400 m. Takhle je tady vytvarovaly voda, vítr a střídání teplot, působící podél zlomových linií na vyzdvižené mořské dno už dobrých 20 milionů let. A pak přišli lidé…
Thesálie patří k nejstarším osídleným oblastem Řecka, bohaté nálezy tu pocházejí už z neolitu, stopy zde zanechalo i osídlení mykénské, včetně nápisů v lineárním písmu B. Slavným thesálským héróem byl podle mýtů Asklépios. Podle Homéra se Thesálci účastnili trojské války, když třeba Asklépiovi synové Macháón a Podaleirios tam působili jako lékaři Achajů, řadu informací o antické Thesálii pak najdeme u Hérodota, Strabóna, Livia a dalších řeckých i římských historiků či geografů. Všechny se však týkají nížiny.
Ve skalách Meteory se první lidé objevili až v byzantské éře. Kdy přesně, nevíme. Jisté je, že mnichové a poustevníci tu žili v jeskyních či jednoduchých poustevnách v 11. stol., v některých pramenech se ale objevuje i jméno askety Barnabáše, jehož život v Meteoře se datuje kamsi do rozmezí let 950–970. Odlehlý skalní labyrint byl jako stvořený k tomu, aby zde nalézali útočiště muži, kteří se rozhodli zasvětit své tělo i duši pouze Bohu a strávit svůj život daleko od lidské společnosti, v prostředí, kde je nic nerušilo od rozjímání a modliteb.
Jednotlivých mnichů v Meteoře přibývalo a ve 14. stol., kdy oblast dostala různá privilegia od srbských králů, k jejichž říši tehdy Thesálie patřila, došlo k zásadní události – na skalách vznikly první kláštery. Do Meteory přišel z hory Athos učený mnich Athanasios, později svatořečený. Postavil zde kapli a několik pousteven a pak se 14 mnichy z okolních skal vytvořil první coenobium, společenství, jež se stalo základním kamenem budoucího klášterního života. Pro stavbu kláštera vybral největší vrchol široko daleko, skálu zvanou Platylithos („Široká skála“), na jejímž vrcholu byla dostupná plocha asi 5 ha a pro kterou jako první použil právě pojmenování Meteora, jež se postupně rozšířilo na celou oblast. Zhruba během 10 let (1340–1350, podle některých pramenů o něco později) tam vyrostl první klášter Proměnění Páně (Metamorfosis), známý též jako Megalo Meteoro. O jeho rozšíření se pak v 80. letech 14. stol. zasloužil sv. Joasaf, který se narodil jako Jovan Uroš Nemanjić, syn epirského despoty a později samozvaného „císaře Srbů a Řeků“ Simeona Uroše. Po smrti svého otce vládl Thesálii asi tři roky, než se rozhodl zcela změnit svůj život, opustit trůn, bohatství a luxus a stát se chudým mnichem v Meteoře.
Sebelepší snímek jen stěží zprostředkuje pocit, jaký člověk zakusí, když pod některým z meteorských klášterů stojí a na vlastní oči vnímá obrovitost skály završené ve zdánlivě nedostupné výšce stavbou. Jak se tam mohlo podařit něco podobného vystavět? První mniši vystoupali vzhůru pomocí jakéhosi lešení, spočívajícího na trámech zaklíněných v otvorech ve skále. Seshora spustili provazové žebříky a vyrobili rumpál s kladkou, umožňující vytahovat nahoru náklad (anebo osoby) v provazové síti. (Pamětníci si určitě vzpomenou, že to viděli ve francouzském filmu Ukradli torzo Jupitera s Annie Girardotovou a Philippem Noiretem.) A to bylo vše. Veškerý stavební materiál stejně jako cokoli jiného se nahoru dostalo buď na zádech mnichů balancujících na žebřících (provazové byly postupně nahrazovány dřevěnými), nebo v sítích. Jaké odhodlání to muselo mnichy pohánět!
Během 14. a 15. stol. takhle v Meteoře vzniklo dohromady 24 klášterů. Každý měl svůj katholikon, hlavní kostel, po byzantském zvyku bohatě vyzdobený nástěnnými malbami, stejně jako případné další menší kostelíky či kaple. Klášterní život v Meteoře prošel obdobími rozkvětu i úpadku. Výsle…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Evropské poklady