Podle mýtů andských indiánů je tahle rostlina darem bohů. Západní svět sice skloňuje její jméno v názvu jednoho z nejznámějších nealkoholických nápojů, ale jinak jí už dávno vyhlásil nesmiřitelný boj. To je koka.
Na první pohled nevypadá ani božsky, ani ďábelsky. Nepříliš nápadný, dva tři metry vysoký keř či stromek připomíná trochu náš ptačí zob, až na to, že má na větvičkách listy umístěné střídavě, nikoli vstřícně. Naši předkové mu říkali zvukomalebně „rudodřev“, což je doslovný překlad jeho vědeckého rodového jména. Moderní doba používá spíše název kokainovník pravý, který hned prozradí, v čem je skryt kámen úrazu. Listy keře, který indiáni nazývají prostě „koka“, obsahují řadu chemických látek alkaloidů, mezi nimi i kokain, jehož tam v průměru bývá necelé jedno procento. Extrahovat ho a „zahušťovat“ do vyšší koncentrace nikoho v žádné prekolumbovské kultuře nikdy nenapadlo. S touto inovací přišel až „bílý muž“ – zato však důkladně, a tak se kokain stal jednou z velmi nebezpečných tvrdých drog.
Skoro každý, kdo přijede v Peru nebo v některé okolní zemi vysoko do hor, zažije soroche – úporná bolest hlavy, případně žaludeční nevolnost, země pod nohama se občas zhoupne, prostě klasické příznaky slabé nemoci z vysoké nadmořské výšky. Domorodci vám okamžitě nabídnou lék, který opravdu zabere – maté de coca, odvar z listů koky. Nemusíte se bát, v Peru je to naprosto legální, byť mezinárodními institucemi zpochybňované. Čaj z koky tady pijí ve vysokých polohách všichni, indiáni i běloši, bankovní úředníci stejně jako pomocní dělníci. Naproti tomu druhý tradiční způsob požívání koky, žvýkání listů, je dnes omezen především na indiány. Tito coqueros, jak se žvýkačům říká, konzumují koku úplně stejně jako jejich předkové před staletími. K listům se přidává ilucta, popel z rostliny quinoa, botanicky merlíku chilského. Tato dávná kulturní rostlina s jedlými semeny se v Andách pěstovala již před několika tisíciletími. Alkalický popel zmýdelní kokain v listech koky, takže ten pak působí méně agresivně a má jemnější, ne tak trpkou chuť. Při žvýkání působí koka na organismus mírně stimulativně, potlačuje pocit hladu i žízně, snižuje vnímání bolesti a zahání únavu. Všechny tyto účinky usnadňují přežití v drsných vysokohorských podmínkách, a tak není divu, že koka se v Andách žvýkala už před tisíciletími. Pravdou však je, že přílišné žvýkání listů vyvolává závislost a podrývá zdraví člověka podobně jako třeba opium. Stopy koky byly nalezeny v mumiích již z doby kolem roku 1000 př. n. l. a nejpozději v 6. stol. n. l. se koka prokazatelně žvýkala – svědčí o tom nalezené nádobky na koku z drahých kovů i keramické postavy zachycené s typicky vydutou tváří.
Kokainovník je rostlina, která má ráda teplo a vlhko. Pěstuje se v nížinách pod Andami, ale konzumuje se v horách, takže už odedávna byla velmi významnou obchodní komoditou. Původně se proto také nejdříve užívala zřejmě jen ve východní části And, kam byla její doprava nejsnazší. Až když Inkové vybudovali svou říši se systémem silnic, začala koka pronikat i do vzdálenějších oblastí na západě. Jenže Inkové uvalili na její pěstování státní monopol a konzumovat ji mohli jen šlechtici a některé další vybrané skupiny obyvatel. Více dostupnou se tak stala koka až po zániku incké říše.
Brzy se s ní seznámili pochopitelně i Evropané. Koku nežvýkali, nýbrž kouřili. V roce 1860 došlo k zásadnímu objevu, když německý chemik Albert Niemann poprvé izoloval z listů koky čistý kokain. Ten pak našel velmi rychle uplatnění v medicíně, ale zároveň začal i nekonečný příběh jeho zneužívání jako drogy. Věty, jež v roce 1908 napsal František Polívka ve svém díle Užitkové a pamětihodné rostliny cizích zemí, znějí dnes už jako pohádka: „Poněvadž kokainu užívá se často v lékařství, zejména k umrtvování nervů, na př. při operacích očních a při trhání zubů, dovážejí se listy kokové ve značné míře též do Evropy, kde z nich v chemických továrnách kokain vytahují.“ Nevyužíval se však jen extrahovaný kokain. V souvislosti s používáním koky mimo oblast jejího přirozeného výskytu je asi vůbec nejslavnější příběh atlantského lékárníka Johna Pembertona, který na základě starého rodinného receptu získaného od černošských sluhů připravil v roce 1886 nápoj z koky a kolových oříšků, jenž měl snižovat bolest a tišit nervozitu. Když recept posléze za 2300 USD prodal, netušil, že se z léku stane po drobných úpravách osvěžující nápoj a z jeho jména jedna z nejslavnějších světových značek.
V Peru narazíte na koku v nejrůznějších podobách – prodávají se tu kokové žvýkačky a karamely, koka se přidává do některých oplatek, čokolád i do chleba. Peruánci se stejně jako jejich sousedé například v Bolívii cítí diskriminováni celosvětovým zákazem distribuce koky a výrobků, které ji obsahují. Koka se smí pěstovat jen na přesně vymezených územích, stát má monopol na její výkup, výrobky obsahující koku se nesmí dovážet do jiných zemí. Pěstitelé koky by to rádi změnili a chtěli by rozšířit legální trhy. Při svých snahách mají zastání v nejvyšších politických kruzích. Slavné heslo „Koka není kokain“, jímž se zaklínají producenti koky v Peru i Bolívii, pronesl snad jako první Jaime Paz Zamora, bolivijský prezident v letech 1989–1993. Současný peruánský prezident Alan García Pérez zase osobně doporučuje používání listů koky do různých zeleninových salátů i při přípravě dalších jídel. Všechny tyto aktivity však nemění nic na tom, že kokain sám o sobě zůstává vysoce nebezpečnou tvrdou drogou.
Další články z vydání Peru zde