Miesův pavilon
Ludwig Mies van der Rohe – exoticky znějící jméno synka z rodiny prostého kameníka z Cách zná u nás snad každý, ke komu dolehly nedávné diskuse o brněnské vile Tugendhat, ale ne vždy si dostatečně uvědomujeme, že tehdy dvaačtyřicetiletý architekt, kterého rodina bohatého brněnského podnikatele v roce 1928 pověřila vypracováním projektu svého obydlí, už v meziválečném období patřil do okruhu nejvýznamnějších průkopníků moderní architektury. A že posléze, po emigraci do USA, byl právě on jedním z hrstky těch, kdo „učinili Ameriku Amerikou“ s jejími prosklenými mrakodrapy a budovami „ze skla a oceli“.
Původně se jmenoval Ludwig Mies a svůj holandsky znějící přídavek ke jménu převzal z mírně upraveného matčina příjmení. Jako umělec debutoval několika drobnými, spíše designerskými úkoly, ale už v roce 1908 se stal členem týmu slavného Petra Behrense, zastupujícího tehdy moderní snahy o postupné oprošťování staveb od balastu historismů a přebujelé výzdoby. Mladý Mies však byl ještě radikálnější – jeho uměleckým krédem bylo úsilí o maximální tvarovou čistotu a jednoduchost použitých materiálů (zpravidla velmi ušlechtilých), stejně jako známá zásada, že „méně bývá více“. Ty dobře zapadaly do konstruktivistických tendencí 20. let a až do příchodu nacistů a jejich bombastického totalitárního „klasicismu“ bývaly obecně přijímány právě v Německu. Takže nebylo divu, že poměrně mladý, veřejně činný architekt a člen různých profesních sdružení (v roce 1926 se dokonce stal viceprezidentem vlivného Werkbundu) byl spolu s architektkou Lilly Reichovou pověřen uměleckým vedením německé expozice na mezinárodní výstavě v Barceloně roku 1929. Několik dílčích projektů k výstavě vytvořili společně, podobně jako na předcházející, velmi úspěšné výstavě Werkbundu ve Stuttgartu, ale Mies sám si ponechal projektování vstupního objektu, spíše jakéhosi kiosku, v úvodu expozice.
Stavba bez vazby k úzce vymezenému účelu měla být reprezentací německé tvorby a její preciznosti. V otázce konkrétního řešení ponechávala architektovi poměrně volné ruce. Proto zde Mies mohl prezentovat jak své pojetí tzv. volného půdorysu, tak princip „volně se přelévajícího“ prostoru (fließender Raum), kde nosná funkce byla svěřena pouze železobetonovému skeletu, zatímco zdi se staly jen příčkami; ty bylo možno vestavovat zcela libovolně, bez ohledu na statiku objektu. V případě barcelonského pavilonu však Mies šel ještě dál: namísto příček se odvážil použít velkoplošné skleněné tabule a funkci podpěr nesoucích železobetonovou desku ploché střechy svěřil jen útlým ocelovým tyčím stojícím volně v interiéru. Výsledný dojem přísně pravoúhlé sestavy obdélníků železobetonu, skla a volných průchodů pak byl ještě umocněn dvěma obdélnými horizontálními „deskami“ vodních ploch; do jedné z nich, jakéhosi impluvia před skleněnou stěnou jedné z místností, pak pro uvolnění celkově přísné kompozice včlenil bronzovou alegorii Jitra od sochaře Georga Kolbeho.
Podle dobových svědectví patřil Miesův pavilon na barcelonské výstavě k největším atrakcím, nicméně po skončení výstavy byl, stejně jako většina objektů, prostě stržen a stavební materiál rozprodán. Architekt se mezitím věnoval dalším úkolům doma i v zahraničí (například právě v Brně), vyučoval na Bauhausu (do jeho likvidace horlivými nacisty krátce před Hitlerovým nástupem) a po roce 1933 se dokonce snažil oportunisticky vyjít i s novým režimem, než pochopil bezvýchodnost své situace a raději volil emigraci. Jeho vstup do amerického kulturního a společenského života byl tak úspěšný a jeho přínos pro tamní kulturu natolik uznávaný, že už v roce 1944 mohl, ač původem z nenáviděné Říše, získat americké občanství. S USA, zejména s Chicagem, pak byl spojen celý jeho další život – až do smrti v roce 1969.
V Evropě zdevastované válkou, v níž zaniklo i množství původních děl evropské avantgardy, byl Ludwig Mies van der Rohe pak spíš už jen postavou z učebnic coby jeden z tvůrců amerických mrakodrapů (IBM Plaza v Chicagu, Seagram Building v New Yorku, Toronto-Dominion Centre v Torontu aj.), zatímco z jeho děl na evropské půdě se nezachovalo mnoho. Vila Tugendhat je jednou z čestných výjimek… a barcelonský pavilon spolu s ní, protože po roce 1986 byl z iniciativy města pečlivě rekonstruován podle původních plánů a z původních materiálů na původním místě – na bývalém výstavišti na úpatí Montjuïcu.