Most Mehmeda Sokoloviće
Dva mimořádně nadaní architekti, dvě výjimečná díla a dva starobylé mosty, z nichž každý je úplně jiný. Oba společně zastupují Bosnu a Hercegovinu na prestižním seznamu Světového dědictví UNESCO. Šarmantní mostarský definuje precizní křehká elegance. Naproti tomu z pevného mostu ve východobosenském Višegradu čiší odolnost a nadčasovost.
Jedenáct zasmušilých oblouků višegradského mostu se zhlíží v řece Drině již od roku 1577, aniž by se jakkoliv zásadně proměnil jejich vzhled. A zůstává stejný bez ohledu na to, jestli v sadech nad řekou zrovna rozkvétají švestky nebo se sklízejí ořechy. Zažil údobí, kdy věrně sloužil a spojoval blízké i vzdálené kraje, ale byl též dějištěm turbulentních událostí doprovázených krvavými výbuchy nenávisti. Most v Mostaru je středobodem a svorníkem města. Ten višegradský naopak zhmotňuje uvítání nebo rozloučení. Záleží na směru, odkud přijíždíme a kam pokračujeme dál.
Jeho historie svedla dohromady životní příběhy tří osobnosti, jejichž jména s úctou skloňují světové encyklopedie. Navrhl, vyprojektoval a zrealizoval jej geniální stavitel a nejlepší architekt Osmanské říše, mistr Miʼmâr Sinân. To on dva roky předtím dokončil velkolepou Selimovu mešitu v Edirne, kde se mu podařilo překonat rozměry gigantické kopule istanbulského chrámu Hagia Sofia a pokořit odkaz Byzance. Nicméně Sinân by most nikdy nezbudoval bez vlivného mecenáše. Tím byl velkovezír Sokollu Mehmed Paša, obávaný vojevůdce a druhý nejmocnější muž Osmanské říše.
Velkovezírův věhlas později zastínil samotného sultána, ovšem i tvrdí nesmlouvaví muži chovají uvnitř duše své tajné slabiny a třinácté komnaty. Mehmeda Pašu zřejmě po celý život pronásledovaly vzpomínky, kdy ho jako vyplašeného chlapce z křesťanské rodiny odvedla v rámci devşirme (násilné odvody mladých nemuslimských chlapců) ozbrojená karavana do Istanbulu. Tenkrát na ztrouchnivělém prámu kormidlovaném nevrlým, chromým a jednookým převozníkem překonal Drinu. Záhy v metropoli na Bosporu absolvoval náročný výcvik a mezi bojovnými janičáry započal svoji oslnivou kariéru. Ačkoli konvertoval k islámu, obnovil patriarchát srbské pravoslavné církve, a protože krev není voda, prvním arcibiskupem se stal velkovezírův příbuzný Makarije Sokolović. Bytelným mostem vzdal Mehmed Paša hold rodnému kraji. A pochmurný přízrak strašidelného převozníka se mu z mysli konečně vytratil.
Most se stavěl pouhých šest let, ale práce neprobíhaly snadno. „Vědělo se, že při stavbě překážela vodní víla a v noci bořila to, co se ve dne postavilo, dokud něco nepromluvilo z vody a neporadilo mistrovi, aby si našel dvě malé děti, dvojčata, bratra a sestru, a aby je zazdil do pilířů mostu.“ Víla oběť přijala, přestala škodit a stavitel Sinân ze soucitu umístil do mostu výklenek, kterým zoufalá matka mohla zazděná dvojčátka kojit. Takto vylíčil prastarý rituál, co doprovází dějiny mnoha balkánských staveb, spisovatel a nositel Nobelovy ceny Ivo Andrić ve svém bravurním románu Most na Drině. A višegradskému mostu zajistil nesmrtelnost, protože i kdyby ho zničila jakákoliv katastrofa, na stránkách knihy bude žít dál.
Úplné znění článku naleznete zde