Jedním z nejdůležitějších klášterů Ladakhu je Spituk. Patří buddhistické škole Gelugpa a jeho představeným je nejvyšší učitel Ladaku, kušog Bakula Rinpočhe (poslední kušog Bakula zemřel na podzim 2003, Ladakh nyní čeká – podobně jako je tomu u tibetských dalajlamů – na narození jeho znovuzrozence, tulku). Místa klášterů bývají často spojována s různými osobnostmi buddhismu, které poloze kláštera dodávají duchovní význam. V případě Spituku prý místo v dávných dobách posvětil legendární ladacký „arhat Ňimagung“. Mezi všeobecně známými arhaty se takové jméno nevyskytuje. Protože ale toto jméno nápadně připomíná část jmen prvních ladackých králů (Ňimagön), je možné, že mniši zmínkou o „arhatovi“ připomínají některého z dávných králů či jejich příbuzných, kteří se dali na duchovní cestu a mnišskou komunitu podporovali. Podle jinak všeobecně tradovaných informací byl klášter založen v 11. století. Dnešní podoba pochází ale až z 15. století a klášter byl rozšiřován i později. Dnes zde žije na 100 mnichů a klášteru podléhají čtyři menší „podpůrné“ vesnické gönpy: v Sankaru, Stoku, Skaru a Sabu
Jestliže má slovo gönpa znamenat „místo osamění“, klášter Ridzong je toho zářným příkladem. Ostatní ladacké gönpy jsou sice také umístěny na skalách nebo srázech, čímž dávají najevo odstup od obyčejného laického života, ale protože zároveň uspokojují náboženské potřeby domorodého obyvatelstvu, „jejich“ vesnice bývají nedaleko. Navíc až donedávna se k Ridzongu dalo dostat jedině pěšky. Prašná silnička pro motorová vozidla byla zprovozněna teprve před dvěma lety. První dojem po příchodu ke klášteru je velkolepý: všechny jeho části jsou rozloženy ve strmém skalním srázu, který není z přístupové cesty do poslední chvíle vidět. Ne nadarmo znamená jméno Ridzong „horská pevnost“. Překvapením ale jistě je, že se jedná o nejmladší klášter Ladakhu, Ridzong byl založen teprve na konci 19. století. Důvodem byla snaha obnovit poněkud upadající poměry v ostatních klášterech, zavést zde čistě klášterní ideály. Zdejších cca 30 mnichů se například stále drží pravidla, že kromě mnišského oděvu a knih nesmějí vlastnit nic jiného. A s přísnou disciplínou je možné se setkat už při vstupu do areálu kláštera. Na stromě přibitá cedule hlásá: „Za tímto bodem je zakázána jakákoliv konzumace alkoholu a drog a je zakázáno plivat na zem.“
Tato gigantická, 18 m vysoká socha byla vztyčena v 10. století ve Šrávana Belgole v jižní Indii. Představuje Gommatéšvaru, syna prvního tírthankara Ršabhy. Džinisté považují své učitele, tírthankary za tvůrce přechodu do absolutní spásy. Posledním thírthankarem byl Mahavíra, zakladatel dnešního džinismu, který žil ve stejné době jako Buddha. Mahavíra na rozdíl od Buddhy trval na asketickém způsobu života, a stal se tak v cestě za vysvobozením z věčného koloběhu životů vítězem nad tělem i duchem.
Známé skulpturní dílo najdeme ve městě Mamallapuram, které leží jižně od Madrásu na pobřeží Bengálského zálivu. Třicet metrů dlouhý a čtrnáct metrů vysoký reliéf vytesaný na skále pochází ze 7. století a představuje znebesestoupení bohyně Gangy a výjevy ze staroindického eposu Mahábharáty. Ganga, dcera Himálaje byla požádána králem Sagarem, aby sestoupila na zem a zachránila jeho mrtvé syny. Ganze se ale nechtělo a teprve až když bůh Brahma rozkázal, rozhodla se sestoupit a zničit zem svým pádem. Moudrý Šiva však nastavil padající řece svou hlavu, ta se zapletla do jeho vlasů a na zem dopadla již mírná a pokorná. Omyla popel Sagarových synů, kteří tak odešli do nebe, a totéž se stane každému hinduistovi, jehož popel spočine po smrti ve vodách této posvátné řeky… Dva velké bloky skály představují dva říční břehy, na které se přicházejí poklonit lidé, bozi i zvířata.
Chrámy na jihu Indie jsou od 16. století zdobeny polychromovanými sádrovými skulpturami. Věž Kapálíšvárova chrámu v Madrásu, pocházející z 18. století, je bohatě zdobena barevnými výjevy znázorňujícími vtělení různých božstev a jejich rodinných příslušníků. Kromě božských rodin se zde dají nalézt i tvorové nižšího řádu: hudebníci, strážci, tanečníci a zvířectvo a tzv. jáli, tedy stvoření se sloními hlavami a lvími těly.
Haridvár je jedním ze sedmi hinduistických svatých měst, ve kterém Ganga opouští horská údolí a nastupuje cestu dlouhou severoindickou nížinou. Voda Gangy tady má prý obzvášť mocný magický účinek. Proud řeky je silný a voda tekoucí z Himálaje je po většinu roku velmi studená, a proto se do dravé ledové vody noří jen ti nejotužilejší poutníci, ostatní alespoň uctí řeku obětí v podobě košíčku s květy.
Betonové dvorky v indických vesnicích se potírají kašičkou rozdělanou z buvolího trusu a vody. Vzniklý kobereček je dobrou izolací, je možné po něm chodit i bosky a nepálí do chodidel. Jeho nevýhodou však je, že nevydrží při rušném provozu domácnosti déle než dva tři dny a pak je nutné si tuto nevoňavou práci zopakovat.
Dlouhé schody na posvátná poutní místa zdolávají poutníci většinou pěšky, po svých. Je ale možné využít i speciálních nosítek a nechat se nahoru po 4000 schodech vynést. Zároveň se počítá, že využijeme služeb nosičů i na zpáteční cestě, při sestupu, který je pro naše kolena zvláště obtížný. Zámožnější poutníci mohou zvolit nosítka nesená čtyřmi nosiči a odměnou jim bude podstatně rychlejší pohyb po schodech, který se dá přirovnat ke skvěle zkoordinovanému poklusu. Může nás hřát na duši, že jsme nechali nosičům vydělat.
Již 1. století př. n. l. se džinisté rozdělili na dvě skupiny: na digambary, tedy „vzduchem oděné“, kteří chodí nazí a prosazují naprostou askezi, a švétámbary, „bíle oděné“ , kteří oděv neodmítají a do svých mnišských řad přijímají i ženy. Hlavní zásadou džinismu je důsledné neubližování všem živým bytostem, zvané ahinsa a úsilí o sebezdokonalování jedince a postupné vymanění se z pout hmotného světa.
Jezero Panggong, dlouhé 150 km, má překrásnou, téměř magickou polohu uprostřed hor ve výšce přes 4000 m n.m. Dnes jím prochází hranice mezi Indií a Čínou, tato linie odpovídá historické hranici mezi Tibetem a ladackým královstvím. Je přístupné z obou stran – z Ladakhu i Tibetu, ale z jedné země do druhé se projet nedá. Průjezd je pro cizince zakázán. Atmosféra kolem jezera je opravdu mystická – čistý průzračný vzduch, v němž se vznášejí jemné mráčky. Slaná voda hraje různými odstíny barev od blankytně modré přes šedou až po jemně zelenou. Panggong je vzácný klenot ukrytý v nitru hor.