Ministerstvo životního prostředí a turistiky Jihoafrické republiky loni oznámilo vytvoření pěti nových příbřežních chráněných oblastí. Jejich statut bude více méně obdobný s národními parky. Jedná se o mělčinu Aliwal Shoal poblíž Durbanu, pobřeží a moře u Pondolandu, Bird Island v zálivu Algoa Bay, Cape Peninsula v Západním Kapsku a Namaqualand v Severním Kapsku. Chráněné oblasti tak budou zahrnovat 19 % jihoafrického pobřeží a příbřežního pásma.
V srpnu loňského roku byla poblíž bulharské vesnice Šipka, 200 km na jih od Sofie, objevena asi 2400 let stará zlatá maska, spodobňující mužskou tvář. Šéf archeologického týmu Georgi Kitov, který učinil tento unikátní objev, soudí, že mohla patřit thráckému králi Seutovi III., jenž vládl Thrákii v 5. stol. př. n. l. Maska je unikátní také tím, že je tvořena z masivního zlata (váži 690 g) a ne jen ze zlatých plíšků, na rozdíl od podobných nálezů z této oblasti. Kitov se domnívá, že se jedná o ještě významnější nález, než je proslulé spodobnění krále Agamemnona, které patří mezi hlavní exponáty Národního archeologického muzea v Aténách. Pohřebiště, kde byla bulharská maska nalezena bylo zakryto šesti kamennými deskami, každá o váze necelých dvou tun. Královi ostatky ještě nebyly nalezeny.
Jižní Morava je doslova provrtaná vinnými sklípky. Snad nejkrásnější z nich se však nachází ve vesnici Šatov několik kilometrů od Znojma. Zdejší malovaný sklípek je raritou celého vinařského kraje. Stejně jako mnoho dalších je vyhloubený v pískovcovém podloží, vnitřní výzdobou se ale od všech ostatních sklípků výrazně odlišuje. Celá 26 metrů dlouhá hlavní chodba, několik podobně dlouhých odboček i postranních salónků s vchody ústícími do hlavní chodby jsou vymalovány krásnými obrazy vyrytými do pískovce. Tyto barvené reliéfy představují výjevy ze života vinařů, pohledy na místní krajinu, historické obrazy nebo znaky vinařských spolků. Pozorný divák tu najde i tématické stopy po komunistické éře nebo 2. světové válce. Celé obsáhlé dílo vytvořil jediný člověk – malíř Maxmilián Appeltauer, který se své práci věnoval 34 let od roku 1934 do roku 1968. Další čtyři roky pak věnoval restaurování svých starších výtvorů, které za tu dobu již poznamenal čas. Umělec pracoval jako zemědělec a své výtvarné činnosti se věnoval pouze ve volném čase a o nedělích. Téměř po celou dobu přitom pracoval ve velmi těžkých podmínkách – v tmavém sklepě si na práci svítil jen dvěma svíčkami, které měl připevněné na klobouku. Ve válce přišel navíc o levou ruku, takže většinu svých děl namaloval jen zbývající pravou paží.
Longtail boats neboli „dlouhoocasé čluny“ jsou typickým dopravním prostředkem na thajském pobřeží a thajských řekách. Jedná se o jednoduché dřevěné rybářské čluny, k nimž byl připojen automobilový motor s dlouhou hřídelí, která otáčí dvoulistou plechovou lodní vrtulí. Snadno se ovládají a díky mělkému ponoru mohou přistávat na plážích a v oblasti mangrovníkových bažin. Původně byly používány především thajskými rybáři, ale s rozvojem turistiky se staly velmi oblíbeným dopravním prostředkem pro návštěvníky. Slouží jako vyhlídkové lodě, vodní taxíky nebo přepravní lodě od větších osobních lodí v místech, kde dosud nebyla vybudována přístavní mola. Jejich cena se pohybuje kolem 60 tisíc českých korun, přičemž asi polovina připadá na motor a druhá polovina na samotný trup. Pro mnohé provozovatele znamená tento člun obrovské a často jediné jmění. Při nedávné vlně tsunami byla na pobřeží Andamanského moře řada člunů zničena nebo poškozena. Jejich majitelé však projevili značnou solidaritu a společnými silami a vzájemnou pomocí poškozené lodě urychleně opravili. Hlavním problémem je teď nouze o zákazníky, způsobená odlivem turistů z jižního Thajska. Člunaři tak stojí pravděpodobně tváří tvář mnohem větším ztrátám, než způsobila samotná vlna.
Poloostrov Coronado u kalifornského San Diega patří k oblíbeným a luxusním rezidenčním čtvrtím. Jeho hlavním lákadlem je poslední viktoriánský resort na kalifornském pobřeží Hotel del Coronado, zkráceně nazývaný „The Del“. Jeho stavbu financovali zakladatelé zdejší čtvrti Elisha Babcock Jr. a jeho přítel Hampton Story. Opuštěný poloostrov objevili při lovu a protože se jim místo zalíbilo, zakoupili v roce 1885 celou oblast za 110 000 dolarů. Poté místo rozparcelovali, vyznačili ulice a začali rozprodávat pozemky. Aby podpořili případné investory, zahájili na pobřeží stavbu hotelu, který se měl stát centrem společenského života západního pobřeží. Stavba začala v roce 1887 a prováděly ji většinou skupiny čínských dělníků, které pracovaly v nepřetržitých směnách. Díky tomu byl hotel otevřen za neuvěřitelných 11 měsíců. Na instalaci elektrického osvětlení prý dohlížel sám Thomas Alva Edison. Vize zakladatelů se ukázaly správné, zatímco kolem hotelu rostly luxusní domy, on sám se stal dostaveníčkem společenské smetánky. Během let hostil 14 amerických presidentů a řadu dalších celebrit, mimo jiné také Edwarda, prince z Walesu, který prý zde poprvé potkal rozvedenou Američanku Walis Simpsonovou, kvůli níž se o 16 let později vzdal britského trůnu ve prospěch svého bratra Jiřího. Dřevěný viktoriánský hotel s luxusním vybavením posloužil také jako filmová kulisa pro řadu filmů a to už od roku 1901. Nesmrtelným ho však v roce 1958 učinil Billy Wilder ve své komedii Někdo to rád horké. Přestože děj se odehrává na Floridě, hollywoodští filmaři si vybrali vyzkoušený a hlavně blíže položený hotel. A tak se stal hotel i pláž před ním dějištěm řady dnes už legendárních scén ztvárněných Jackem Lemmonem, Tony Curtisem a Marilyn Monroe. V roce 1977 byl resort vyhlášen historickou památkou. Dle mínění některých agentur je hotel stále hodnocen jako nejoblíbenější destinace na svatební cesty ve Spojených státech.
Étretat, městečko ve východní Normandii, patří mezi turistická centra tzv. Alabastrového pobřeží. Jeho malebnost vyhledávali spisovatelé, jako byl Guy de Maupassant, nebo malíři, např. Claude Monet, a jezdili sem i někteří francouzští prezidenti. Jeho křídové útesy, vytvářející zajímavé útvary, často spojené s řadou legend, jsou protkány stezkami vedoucími k úchvatným vyhlídkám. Na jedné z nich, na východ od městečka, najdeme zajímavý památník. Jednoduchá špice ukazující směrem přes Atlantik a památník s portréty dvou mužů je připomínkou na dva odvážné francouzské aviatiky. Poručík Charles Nungesser byl legendou první světové války a patřil mezi francouzská stíhací esa s největším počtem sestřelů. V roce 1927 se oženil a krátce po svatbě se rozhodl, že se pokusí překonat Atlantik dříve, než ke stejnému pokusu vyrazí Charles Lindbergh ze Spojených států. Druhým letcem, který se s ním pustil do nebezpečného podniku byl kapitán Francois Coli ve funkci navigátora. Odstartovali 8. května z letiště u Paříže v dvouplošníku Levasseur, jenž nesl název Oiseau Blanc – Bílý pták. Étretat bylo poslední místo, kde byli oficiálně spatření, než nabrali kurs přes Atlantik. Předpokládá se, že jejich letoun ztroskotal ve vlnách někde u pobřeží Nové Anglie, aniž by dosáhl kontinentu.Úspěšné překonání Atlantiku se podařilo až Lindbergovi o dva týdny později. Některé prameny však tvrdí, že byli spatření při přeletu New Foundlandu a dokonce, že byl jejich letoun spatřen nad novoanglickým státem Maine. Poté došlo patrně k havárii, při níž oba aviatici zahynuly. Podle této teorie se trosky letounu nachází kdesi v neprobádaných lesích státu Maine. Vzhledem k tomu, že tato hypotéza nebyla nikdy dokázána, nebylo oficiálně zpochybněno ani Lindberghovo prvenství.