Na horký jihozápad přišli před 500–600 lety. Patří dnes mezi nejpočetnější kmeny v USA. Málokdo ale ví, že za druhé světové války sehráli významnou úlohu v bojích v Pacifiku. Při osvobozování ostrovů od Japonců ležela hlavní úloha na mobilních jednotkách námořní pěchoty. Jejich operativnost závisela na utajeném a rychlém spojení. Jenomže oficiální kód námořní pěchoty byl velmi zdlouhavý a prostý rozkaz o dvou větách mohl být rozšifrováván až čtyři hodiny! Navíc vždy hrozilo nebezpečí, že šikovní šifranti nepřítele zprávu dekódují. Tehdy se zrodil Navajo Code Projekt. U jeho zrodu stáli generál major Clayton Vogel z obojživelných sil pacifické flotily a plukovník Thomas Holcomb od námořní pěchoty. Princip spočíval v tom, že noví spojaři byli rekrutováni z kmene Navajo a prošli speciálním výcvikem, kde se naučili převádět výrazy vojenské terminologie do svého rodného jazyka. Takže např. letadlo byl „pták“ a bomba byla nahrazena navajským výrazem pro „vejce“. Navajský spojař tak hovořil svým vlastním jazykem a zprávu zapisoval v angličtině. Velké množství životů námořních pěšáků bylo zachráněno, protože kód byl rychlý, efektivní a bezpečný. Byl používán ještě v poválečném období a byly s ním posílány zprávy nejvyššího utajení, jako např. detaily o atomových bombách. Definitivně byl stažen z užívání a celá záležitost zveřejněna v roce 1969. Japoncům se tento kód nikdy nepodařilo rozluštit.
Návštěvníci severoamerického kontinentu jsou často překvapeni množstvím a velikostí nejrůznějších karavanů a obytných vozů, které křižují americký kontinent. Dalším překvapením je, že většina obyvatel těchto pojízdných obydlí je v důchodovém věku. Patří totiž k americkému fenoménu, kterým se říká snowbirds. Snowbird je sice označení pro sněhuli severní, ale v tomto kontextu to znamená něco jako tažný pták. Tito pánové a dámy totiž stejně jako oni putují po kontinentu podle změny ročních dob. Jejich chování pramení z reality amerického způsobu života. Američané v produktivním věku nemají mnoho času na poznávání své země. Až odejdou do důchodu, objeví se před nimi obrovská spousta volného času. Péče o vnoučata není součástí amerického způsobu života, neboť děti odcházejí po střední škole daleko za prací či studiem a doma se objevují už jen o svátcích. Mnoho důchodců se proto vydává na nekonečnou pouť po vlastní zemi. V letních měsících směřují do severních států, Kanady a na Aljašku, zatímco v zimě zamíří na jih. Oblíbeným cílem je Florida nebo pouštní oblasti Jihozápadu. Bydlení v karavanu také přináší nižší náklady a to je pro praktické Američany další důležitý důvod. Na druhé straně je ekonomika řady městeček v arizonské či nevadské poušti založena právě na jejich přítomnosti. Padesátitisícová Yuma v Arizoně může mít v zimě až dvojnásobek obyvatel a v nedalekém Quartzsite, které má kolem tisíce stálých rezidentů, odhadují počet snowbirds mezi polovinou ledna a polovinou února, kdy se zde pořádá festival zaměřený na „putující důchodce“, až na jeden milion!
Na hřbitově v malém pouštním městečku Quartzsite najdeme památku na zajímavý armádní experiment. Bezpečnost teritoria Arizona měla v 19. století na starosti armáda Spojených států, především její kavalerie. Pro dopravu v horkých arizonských pouštích bylo v letech 1856–1857 přivezeno asi 80 velbloudů, kteří pocházeli z Blízkého východu. S nimi přijela i skupina arabských poháněčů. Přestože experiment vypadal slibně, bylo od něj za války Severu proti Jihu upuštěno a velbloudi ponecháni svému osudu v poušti. Časem zdivočeli a terorizovali dobytek rančerů, ale po několika generacích postupně vymizeli. Poháněči, kterým se nesmírně stýskalo po jejich zemi, se vrátili zpět na Blízký východ. V Novém světě zůstal jen jediný jménem Hadži Ali, jehož jméno vojáci zkomolili na „Hi Jolly“. Věnoval se prospektorství, a když zemřel, byla nad jeho hrobem postavena kamenná pyramida s kovovým velbloudem na vrcholu.
Osobitá atmosféra San Franciska končí s přejezdem do Oaklandu. Šedivé a po setmění docela nebezpečné město zvolna srůstá s jižnějším San Jose. Dohromady má obrovitý konglomerát průmyslu a dálnic přes šest milionů obyvatel a jeho růst se zrychluje. San Jose se nachází v údolí Santa Clara Valley, kde stojí také městečka Palo Alto, Santa Clara, Sunny Vale, Mountain View, Los Altos nebo Cupertino. Za posledních 15 až 20 let se oblast proměnila v unikátní laboratoř počítačového, leteckého a kosmického průmyslu. Proto téhle líhni špičkových technologií říkají lidé spíše Silicon Valley – Křemíkové údolí. Z lídrů zvučných jmen zde namátkou sídlí společnosti Intel, Hewlett Packard, Sun Microsystem, Lockhead Martin a IBM. Pro některé části Silicon Valley se rovněž vžívá výraz Silliwood, jenž dobře vystihuje stále zřetelnější propojení filmu s počítačem – čili Hollywoodu a Silicon Valley. Za všechny jmenujme Pixar, specialistu na počítačovou animaci, jehož filmy A Bug’s Life nebo Toy Story uvolnily nevídaná stavidla příjmů v oblasti dětských filmů. Pro Pixar pracoval kupříkladu Brit s českým původem Jan Pinkava, který za Krátký film Geri’s Game získal v roce 1998 filmového Oscara.
V dobách, kdy byl stát Arizona teritoriem, bylo město Yuma na mexické hranici jeho hlavním zásobovacím uzlem. Zásoby pro armádu byly přes mexické území dopravovány říčními parníky proti proudu řeky Colorado. Jakmile dosáhly uzemí Spojených států, byly přeloženy do týlového skladu a odsud distribuovány jednotlivým posádkám. Díky tomu byla Yuma frekventovaným místem a roku 1875 byla vybrána pro stavbu teritoriální věznice. Počátkem června následujícího roku bylo prvních sedm vězňů uzavřeno do cel, které si předtím sami postavili. Od té doby až do jejího uzavření v roce 1909 prošlo věznicí 3069 vězňů včetně 29 žen. Zločiny, za které se sem dostali, zahrnovaly širokou škálu od vraždy přes krádež až po polygamii. Podmínky v kamenných kobkách byly velmi tvrdé – v létě nesnesitelné vedro, v zimě občas mrazivá rána, k tomu škorpioni, hadi, nemoci. To byli průvodci každodenního života odsouzených. Sto jedenáct z nich útrapy věznění nepřežilo, a tak není divu, že řada z nich se pokusila o útěk. Dvacet šest z nich bylo úspěšných, ale osm bylo při pokusu o útěk zastřeleno. Nebyla zde však provedena žádná poprava, neboť ty spadaly pod jurisdikci okresních soudců. Překvapivě byla ve vězení otevřena první „veřejná“ knihovna v teritoriu Arizona a spuštěn první elektrický agregát na svícení a ventilaci. Jak přibývalo v teritoriu obyvatel, bylo vězení stále přeplněnější. Proto bylo rozhodnuto o výstavbě nové věznice ve městě Florence, kde se nachází dodnes. Poslední vězeň opustil Yumu v září 1909. Objekt je dnes státním historickým parkem a hlavní atrakcí pohraničního města. Malá expozice dává představu o každodenním životě vězňů v období pionýrských dob Západu.
Hazard odnepaměti kopíroval hraniční oblasti USA. Nejprve kvetl západně od Mississippi, pak se jeho centrum přestěhovalo do New Orleans, později – v době zlaté horečky – zakotvil v Kalifornii. Dílem předsudků, generačně zakořeněného puritánství a také kvůli řadě skandálů a podvodů došlo k úplnému zákazu hazardních her v celých Spojených státech v roce 1910. Nesmělo se ani sázet na koníčky. Hazard, loterie, sázkové hry se stáhly do podzemí. K částečnému uvolnění zákazu došlo s krizí ve 30. letech. Kupříkladu v roce 1950 bylo bingo povolené jen v 11 státech a to jen k ryze charitativním účelům. Nejpokrokověji si počínala Nevada, ale výraznější oživení nastalo až po druhé světové válce. V 50. letech prokázaly federální úřady spojení mezi kasiny, organizovaným zločinem, praním špinavých peněz a daňovými úniky. Hazard se málem opět ocitl zcela mimo zákon a v některých státech byl skutečně zakázán. Průmysl tzv. kasinového typu hazardu přešel pod tvrdou kontrolu státu a podléhá přísné regulaci udělování licencí. Vedle Nevady jsou kasina povolená pouze v Atlantic City v New Jersey a v některých neutrálních oblastech jako jsou například plovoucí kasina na řekách mezi hranicemi dvou států. Ve velkém provozují kasina indiáni ve svých rezervacích. Proč? Jednak proto, že zisky z hazardu jsou astronomické, a podruhé, že daně, které normálně plynou státu, zůstanou v případě Indiánů kmenové samosprávě.
Španělský objevitel Juan Rodríguez Cabrillo proplul podél kalifornského pobřeží v roce 1542. Před ním zde žádný Evropan nebyl. Rodríguez často zastavoval a zabíral novou zemi pro španělskou korunu. O čtyřicet let později zopakoval totéž mořeplavec Francis Drake, zabíral také, ale pro anglickou královnu. Bezmála dvě stě roků se nedělo nic. Španělé se probrali až kolem roku 1760, kdy se do Kalifornie začali ze severu tlačit Rusové, kteří zde pásli po cenných kožešinách tuleňů a mořských vyder. Aby předešli koloniálním choutkám cara, vybudovali Španělé mezi San Diegem a nynějším San Franciskem přes dvacet misijních stanic s vojenskými posádkami a fakticky založili provincii Alta California. Jenže ani řetězec pevností nedokázal zastavit britské, francouzské a americké obchodníky, kteří vesele obchodovali přímo pod hlavněmi děl, které tak na ně nemohly mířit. Roku 1825 byla moc Španělů na západě amerického kontinentu zlomena a Kalifornie přešla do rukou Mexika. V těch se ohřála jen do března 1848, kdy po válce s Mexikem padla do klína rozpínavému americkému státu. Američané mohli být spokojeni. S Kalifornií získali i Texas a Nové Mexiko – dohromady téměř čtyři miliony čtverečních kilometrů půdy a k tomu klíčové tichomořské přístavy San Diego, Monterey a San Francisco.
Po americkém Jihozápadě najdeme několik desítek zbytků hornických měst, kterým se všeobecně říká ghost towns – města duchů. Většinou mají za sebou bouřlivou historii a jejich vznik spadá do druhé poloviny 19. století. Scénář vzniku většiny z nich byl stejný. Na počátku byl nález minerálů. Mohlo to být zlato, stříbro, ale také měď nebo borax, bílá sloučenina usazená na dně vyschlých jezer, která našla široké využití v řadě odvětví. Zpráva se obvykle rozšířila rychlostí blesku a v okolí těžby pak vzniklo město narychlo stlučené z prken. Bylo zde možno nalézt hospody i kostely, obchody i nevěstince a počet nových osadníků rychle dosahoval několika tisíc. Po vytěžení ložiska se obyvatelé vytratili stejně rychle, jako přišli. Zůstaly jen trouchnivějící dřevěné stavby. Po některých z nich už zůstala jen hromada starých prken a někde je jen cedule s nápisem, kde se s údivem dočteme, jak rušný život probíhal ve zdejší pustině. Některá z nich se naopak zachovala v poměrně dobrém stavu. Např. ghost town Bodie na hranicích Nevady a Kalifornie se stal státním historickým parkem. Jiná, jako Galico u dálnice I-15 mezi Los Angeles a Las Vegas nebo městečko Goldfield na východ od Phoenixu, byla zakoupena soukromými společnostmi a více či méně zdařile opravena a přeměněna na atrakci pro turisty. Takto upravená města nabízí vedle procházky kolem historických budov i další atrakce, jako prohlídky dolů, rýžování zlata, jízdu úzkokolejkou nebo třeba posezení v koňském sedle u pravého „zápaďáckého“ baru.