Na levém břehu Seiny, téměř naproti Louvru, se ve vodách řeky zrcadlí nápadná podlouhlá budova s velkými prosklenými okny v průčelích – od roku 1986 sídlo nového muzea francouzského umění 19. století, které je dnes jednou z takřka „povinných“ položek v programu většiny návštěvníků Paříže.

Jeho tvůrci se v památkově citlivém prostředí nemohli blýsknout nápadnou novostavbou a zřejmě necítili ani potřebu dát své nové instituci provokativně úderné jméno, jak občas bývá zvykem. Spokojili se s nevyužitou budovou zrušeného nádraží, odkud jezdívaly vlaky směrem na Orsay a dále do jižní Francie. Tuto skutečnost odráží i jednoduchý název, v němž bylo „nádraží“ nahrazeno „muzeem“ – Musée dʼOrsay.

Typická nádražní budova s obligátními hodinami připomínajícími opozdilcům přesný čas byla postavena v 80. letech 19. stol. podle projektu Victora Lalouxe a už sama o sobě byla hodnotným uměleckým dílem, využívajícím tehdy oblíbených prosklených železných konstrukcí. Na svou dobu vyspělá byla i po provozní stránce, ale po druhé světové válce, při stále vyšších nárocích na služby železnic, už sotva stačila plnit svoji funkci a po zřízení expresní linky metra v jejím těsném sousedství pak ztratila svůj smysl i samotná železnice, k níž budova náležela.

Nebyla však barbarsky zbořena jako třeba nešťastné Denisovo nádraží v Praze (Těšnov), ale důvtipně adaptována právě na muzeum, určené francouzskému umění 19. stol. Dodejme, že v Paříži tehdy stále ještě chyběl odpovídající prostor pro sbírku toho nejlepšího, co Francouzi mohli nabídnout ctitelům své belle époque, období Druhého císařství, kdy Paříž bývala středem kulturního světa a odehrávaly se v ní zápasy o podobu moderního umění. Od romantismu k avantgardě, mohli bychom sbírku charakterizovat ve zkratce, a zkušenost uplynulých tří desetiletí prokázala, že využití nádražní budovy bylo šťastným řešením.

Rozlehlý prosklený prostor bývalého kolejiště s nástupišti i všechny přilehlé galerie a provozní prostory (včetně přepychových salonů a sálů bývalých restaurací) poskytují na 17 000 m² výstavní plochy, velmi rozmanitě členěné a disponující i volným prostranstvím v exteriéru, dnes v klidové zóně s omezenou dopravou. Pracovníci muzea toho využili k prezentaci sochařských i malířských děl (ale i ukázek tvorby z jiných uměleckých oborů) v homogenních, historicky řazených celcích, které návštěvníka provádějí chronologicky od projevů vrcholícího romantismu v polovině 19. stol. (Delacroix, Ingres) přes nástup realismu (Daumier, Millet, Courbet) a slavnou epochu impresionismu až do doby před první světovou válkou.

Ohromující kolekce francouzského impresionismu, tvořící jakési jádro celého muzea, sem byla přenesena ze svého dřívějšího sídla v někdejší královské míčovně. Ve svém přehledném, didakticky koncipovaném celku představuje doslova učebnici dějin počátků moderního umění. A to v malbě i sochařství.

Najdeme tu plátna Manetova i Monetova, skvělé Rodinovy plastiky i ukázky rodícího se umění fotografie. Na všech můžeme sledovat i věčné téma lidského těla a jeho krásy, jak se postupně stále více zbavuje své závislosti na „ušlechtilém námětu“ a stává se – především v malbě – obrazem bezprostředních situací našeho života. Piknik dvojice…

Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Paříž