Muzeum fosilií
Hladina modré laguny se mihotá ve stříbrných odlescích pod zářícím sluncem. Ostrůvky porostlé bujným rostlinstvem, písečné lavice chránící klid laguny před vlnami otevřeného moře. Pod hladinou útesy a kolem nich spousta nejrůznějších ryb a dalších obratlovců, ještě více bezobratlých. Chtělo by se sáhnout po masce a šnorchlu, vklouznout do vody prohřáté slunečními paprsky a začít se kochat bezuzdnou pestrostí mořského života.
Ne, tohle není omylem zařazený text z čísla o Bahamách či Maledivách. Jsme správně, ve Švýcarsku, v Ticinu. Jenže masky a šnorchlu se nedostává, ono se totiž jaksi nedostává ani lidí. Nejblíže k nim zatím mají drobní hmyzožravci menší než dlaň, krčící se někde v hlubinách pobřežní vegetace. Píše se totiž rok… přesně nevím, ale zhruba 242 000 000 př. n. l. Vylíčené panorama patří do éry druhohor, do období středního triasu. Hora Monte San Giorgio v Luganských Alpách, která se dnes zdvihá od jižního břehu Luganského jezera až do nadmořské výšky 1097 m, tehdy nebyla horou, nýbrž dnem mělkého okrajového moře na západním konci velkého a hlubokého moře Tethys, jež se zařezávalo do superkontinentu Pangea, zahrnujícího tehdy veškerou zemskou souš, a pomalu ho začínalo rozdělovat na Gondwanu a Laurasii. Krajina, která se v těchto místech, tehdy jen asi 20° severně od rovníku, rozkládala, připomínala zřejmě opravdu výše zmíněná souostroví, pouze s tím rozdílem, že útesy nebyly dílem korálů, kterých bylo ve středním triasu málo, ale vápnitých řas či jiných organismů, a že klima bylo spíše subtropické než tropické. Moře obývali korýši, měkkýši, ostnokožci, ramenonožci, konodonti (drobní bezčelistní strunatci), chrupavčité i kostnaté ryby a samozřejmě také plazi. Na souši rostly stromové kapradiny, jehličnany i další vývojově původní rostliny a také tam žila spousta živočichů, od drobného hmyzu po velké plazy.
Mrtvá těla mořských organismů (a některých suchozemských, která do moře zanesla voda nebo vítr), se ukládala na dně, kde vzhledem k špatnému proudění vody vznikla prakticky bezkyslíkatá vrstva bahna, v níž nakonec došlo k fosilizaci organických pozůstatků. Vznikla vrstva sedimentů, která se dnes označuje jako formace Besano a již tvoří především naftonosná neboli živičná či bituminózní břidlice prostřídaná vrstvami dolomitu a sopečného popela. Během následujících milionů let se litosférické desky vzdalovaly a přibližovaly, postupně vznikaly kontinenty, jak je známe dnes. Během alpinského…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Ticino