Kdybych si měl vybrat nejhezčí černohorské město, dlouho bych váhal mezi Cetinjí a Kotorem. Na jedné straně Cetinje, bývalé hlavní město, pitoreskně posazené v podhůří Lovćenu a tak trochu zapomenuté v čase. Na straně druhé Kotor, staré město obehnané hradbami z dob Benátské republiky na konci dlouhého mořského zálivu. Kdybych si měl ale vybrat, jak přejet z jednoho do druhého, neváhal bych ani vteřinu – na kole!

Burek z pekárny a káva z džezvy jsou dvě radosti, co si nemůžu po ránu na Balkánu odepřít. Ale pak už sedám na bicykl a zvolna jedu probouzejícím se městem. Před sto lety právě tudy jezdili čeští šoféři s vozy Laurin & Klement a zajišťovali první mezinárodní spojení Černé Hory s rakousko-uherským Kotorem. Z té doby zůstaly v Cetinji ambasády, královská rezidence i sídlo vlády nedaleko místního kláštera. Naštěstí Cetinje ztratila statut hlavního města, ještě než přišla poválečná éra socialistického betonu. Říká se, že Montealbo z Tří veteránů Jana Wericha má předobraz v Montenegru a pohádkový král Pikola v obtloustlém černohorském králi Nikolovi. V Cetinji tomu nezbývá než věřit.

I když Cetinje leží v horách, musím ještě nastoupat téměř 400 m, než se stará úzká asfaltka zhoupne do klesání. Ze sedla pod Bukovicou se otevřou výhledy na Lovćen. Dnes národní park, dříve samotné srdce Černé Hory – právě zdejší temné lesy na svazích Štirovniku a Jezerského vrchu jí daly přívlastek Černá.
Vesnička Njeguši, rodiště vladyky Petra Petroviće, leží skrytě mezi loukami a kamennými zídkami a stojí za krátkou zastávku. Když ne kvůli zakladateli dynastie Petrovićů či krajině, tak bezpochyby kvůli místní specialitě – njegušskému pršutu. Vepřové kýty se u…

Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Černá Hora