Kromě Kjóta je nejvýznamnějším historickým městem v Japonsku Nara. Byla hlavním městem a sídlem císařů v letech 710–740 a 745–784. Zachoval se v ní poměrně velký počet památek, jejichž význam přesahuje hranice země. O tom svědčí i to, že osm míst v Naře je zapsáno na seznamu Světového dědictví UNESCO. Letošní rok je pro Naru obzvlášť významný: město slaví 1300 let od svého založení a při této příležitosti se v něm koná řada nejrůznějších akcí.
Nara leží velmi blízko od Kjóta, takže cesta vlakem trvá mezi oběma městy jen o málo víc než půl hodiny. Do obou sice jezdí turisté kvůli mimořádně cenným památkám, jinak ale každé z nich žije úplně jiným životem. Kjóto má půldruhého milionu obyvatel a je to se vším všudy moderní velkoměsto. Nara je naopak se svými 350 000 obyvatel v dnešních japonských poměrech jen provinčním městem. Zcela odlišná ale byla atmosféra i v době jejich vzniku – Nary v roce 710 a Kjóta v roce 794.
V nejstarších dobách se v Japonsku hlavní město po smrti císaře vždy stěhovalo, protože se předpokládalo, že celé místo je rituálně „znečištěno“. S rostoucím vlivem buddhismu a po vzoru Číny se od dodržování této zásady upustilo, takže roku 694 založila císařovna Džitó první japonské hlavní město Fudžiwarakjó, které už mělo být trvalé. Zůstalo sice opravdu sídlem dalšího císaře Mommua, ale následující císařovna Gemmei (vládla 708–714) rozhodla o přemístění svého sídla na jih a vybudování nového města, které bylo původně nazváno Heidžókjó a později se stalo známým jako Nara podle jména celé historické éry. Žilo tam asi 200 000 lidí, téměř desetina všech obyvatel tehdejšího Japonska, takže to bylo na tehdejší dobu opravdové velkoměsto.
Už Fudžiwarakjó bylo postaveno v čínském stylu: s téměř čtvercovým půdorysem a systémem rovných ulic křížících se pravoúhle jako na šachovnici. Z Nary se však stala téměř dokonalá, i když více než o polovinu zmenšená kopie Čchang-anu, tehdejšího čínského hlavního města. Další podobnou kopií Čchang-anu se stalo v roce 794 i Heiankjó, známé dnes jako Kjóto, které zůstalo v roli císařského sídla až do roku 1867.
Nara i Kjóto si byly v době svého vzniku velmi podobné, život v nich byl ale diametrálně odlišný. Za éry Nara vrcholilo období japonského obdivu k čínské civilizaci a Číňané, jichž bylo v Naře mnoho, se tam mohli cítit jako doma. Všude se mluvilo čínsky, prodávalo se čínské zboží a stavěly se buddhistické kláštery, jejichž mniši byli z velké části buď Číňané, nebo Japonci, kteří v Číně studovali. Do čínského Čchang-anu odcházela z Nary pravidelná poselství k císařskému dvoru Tchangů. Spolu s nimi cestovali i buddhističtí mniši a četní studenti, kteří se po několikaletém studiu vraceli zpět a získávali v Japonsku vysoké úřednické funkce. Naru však naopak nikdy žádné oficiální čínské poselstvo nenavštívilo.
Za císaře Kammua (782–806) však došlo ke zvratu. Japonci už začínali být přesyceni čínskou civilizací a císaři také stále víc vadil vliv mocných buddhistických klášterů, které ovládly život v Naře. Začal proto budovat nové hlavní město Nagaokakjó, jenže astrologové mu předpověděli krátce po dokončení roku 784 nešťastnou budoucnost, a proto bylo postaveno další město Heiankjó (dnešní Kjóto), kam císařský dvůr přesídlil roku 794. Tam už bylo všechno jiné než v Naře. V centru města sice stál na stejném místě jako v Naře velký palác (jakýsi hotel) určený pro cizí návštěvníky, ale na rozdíl od Nary, kde byl stále plný čínských obchodníků, v Heiankjó byl od počátku téměř prázdný. Japonci se pak soustředili na rozvíjení své vlastní kultury, což ale neznamená, že by se přestali zajímat o čínskou kulturu úplně. I nadále (v jisté míře až do 19. stol.) musel každý vzdělanec umět čínsky a znát čínské klasické básníky. Klasická čínština se ale dostala přibližně do stejného postavení, jaké má v Evropě latina. I dnes se vyučuje na japonských školách, ale Japonci se nezabývají výslovností a čtou si čínské texty „po svém“, tedy např. místo Lao-c‘ čtou Róši atd.
S buddhismem se Japonci seznámili v polovině 6. stol., ale zpočátku nebylo jeho přijetí jednoduché. Císař Kimmei (540–571) již tehdy zastával funkci vrchního šintoistického kněze v kultu bohyně Slunce Amaterasu, takže nebyl buddhismu nijak nakloněn. Rozhodl proto, že Buddhu mohou víceméně „zkušebně“ uctívat příslušnici rodu Soga, kteří byli zřejmě korejského původu. Mělo se ukázat, zda jim tato víra prospěje, nebo naopak uškodí. Výsledky nebyly nijak průkazné, a tak se situace pro buddhismus zlepšila až za císařovny Suiko (593–628), jejíž matka pocházela z rodu Soga. K zásadnímu obratu ale do…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Japonsko