Barvenými pštrosími pery se odnepaměti zdobili nejen jihoafričtí domorodci, ale i přistěhovalci. Nápad ochočit si největšího opeřence a chovat ho ve velkém na farmách se zrodil v 2. pol. 19. stol. poté, co nejen ve viktoriánské Anglii, ale i v kontinentální Evropě vypukla sháňka po jemném pštrosím peří, které zrovna přišlo do módy. Měšťané nedali bez klobouku zvaného „péřák“ ani ránu, důstojníci nosili péřové chocholy, počestné matrony i ženy poněkud lehčího založení se neobešly bez kloboučku s pštrosím peřím a kolem krku si řasily noblesní pštrosí boa.
Největší produkce pštrosího peří spadá do doby kolem roku 1870 a pak do let před 1. sv. válkou. Tehdy se na jihu Afriky chovalo kolem 100 000 pštrosů a zbohatlí „pštrosí baroni“ si stavěli z místního pískovce kýčovitě přezdobené paláce. Krátké oživení produkce per znamenala ještě bujará 20. léta, pak ale vyšla ptačí pera definitivně z módy. Naštěstí se uplatnily výrobky z pštrosí kůže. Hned po sloní je nejpevnější a po krokodýlí nejdražší. Za unikátní kabelku dokážou dnešní ženy utratit celé jmění. Narážejí tím na protesty ochránců zvířat, kterým se samozřejmě nelíbí ani dovoz pštrosího masa. Jenomže tato exotická specialita byla prověřena jako dietní maso s menším množstvím cholesterolu než třeba hovězí. Pro farmáře malý zázrak, vždyť z dospělého jedince, vážícího obvykle kolem 130 kg, získají až 30 kg masa, hlavně ze stehen. Pštrosí vejce může vážit i 1,6 kg, což vydá za 30 vajec slepičích – jen potřebujete na jeho uvaření celou hodinu.
Díky poptávce po mase a kůži existují farmy i dnes. A jejich majitelé začali postupně objevovat i turistický potenciál, který farmy mají. Nejvíc farem je soustředěno kolem města Oudtshoorn v oblasti Little Karoo a my jsme právě na jedné z nich na návštěvě. Ptáci se tu rozvážně procházejí, až se nechce věřit, že patří mezi nejrychlejší běžce na planetě. Ovšem bystrýma očima bedlivě pozorují, co se kde šustne. Průvodkyně nám ukazuje až 20 cm velká vejce a bouchá jimi o sebe, aby dokázala jejich tvrdost. Jiná vejce se právě zahřívají v inkubátoru, připravena k vylíhnutí.
Pštrosi dvouprstí rostou velmi rychle. Po vylíhnutí to sice jsou miminka kolem jednoho kila, ale už po roce váží metrák. Při dobrém zacházení se v péči člověka dožívají i více než 60 let, rozmnožování jsou přitom schopni už ve 14 měsících! Samec vyhloubí v zemi jednoduché hnízdo – prohlubeň, kam samice snese až 13 vajec. V přírodě se samec často páří s několika samicemi, které všechny snesou vejce do stejného hnízda, ale párovou vazbu si samec vytváří jen s „hlavní“ samicí. Tohoto způsobu rozmnožování rády využívají i pštrosí farmy. Sezení na vejcích, v němž se v přírodě rodiče střídají, nahradí inkubátory a úkolem samce je hlavně obšťastnit co nejvíc samic.
Jeden takový fešák se k nám zrovna blíží a loupe po nás svýma velikýma očima. Průvodkyně ho vezme něžně kolem krku a pokračuje ve výkladu: „O pštrosech se říká, že jsou hloupí.“ Napjatě čekáme, že nám tento předsudek vyvrátí. Překvapí nás: „Je to pravda. Vždyť se podívejte, jak malou hlavu má v poměru k tělu: Kam by se tam větší mozek vešel? Ale i pštros má své strategie, jak v divočině přežít. Při své výšce 2,6 m má skvělý přehled o situaci v okolí. Ve chvíli nebezpečí ho zachraňují silné a rychlé nohy – dokáže běžet na krátkou vzdálenost rychlostí více než 70 km/h a také umí uštědřovat bolestivé, životu nebezpečné kopance. Dokáže taky bravurně zastrašovat nepřátele máváním křídly. Ta sice nepoužívá k letu, zato jimi brzdí při běhu. Hlavu sklání, jen když hledá něco k snědku, třeba ještěrky či drobné hlodavce, a do písku ji strká ne ze zbabělosti, ale protože tam hledá drobné oblázky, které mu pomohou rozmělnit potravu v žaludku. Naopak i na farmě je dobrým hlídačem.“
Vrcholným zážitkem celé exkurze bývá jízda na pštrosu. Když se nějaký dobrovolník odhodlá, zpravidla jde o ženu (hmotnostní limit pro „žokeje“ bývá na jihoafrických farmách 75 kg), čeká ho několik desítek metrů na pštrosím hřbetě a obdiv všech přítomných.
Prohlídka farmy trvá asi hodinu, pak je čas na návštěvu prodejny, kde můžeme nakoupit či pouze obdivovat nejen výrobky související s pštrosy, ale taky pozorovat při práci třeba řezbáře nebo výrobce metliček – jdou na odbyt víc než někdejší vějíře. Ještě déle se ovšem většina dam zastavuje u vitrín s kabelkami všeho druhu a mnoha barev. Vzhledem k jejich cenám nakonec přece jen raději koupí péřové prachovky a pro vnoučata malý luk se šípy zdobenými pštrosími pírky.
Další články z vydání o Jihoafrické republice zde