Obyvatelé Neapole řadí světce mezi své nejvýznamnější rodinné příslušníky. Své svaté uctívají, váží si jich, radí se s nimi o důležitých věcech. I proto je ve městě tolik kostelů. Víra Neapolitánců v zázraky je neotřesitelná.
Většina proslulých kostelů lemuje nejznámější ulici staré Neapole Spaccanapoli. „Rozdělenou Neapol“, jak lze jméno Spaccanapoli přeložit, byste ale na mapě města hledali marně. Jde o zlidovělý název pro dlouhou rovnou ulici, která má ve svém průběhu několik různých jmen (například Via Benedetto Croce nebo Via San Biaggio dei Librai). Je to jedna z nejživějších ulic ve městě, s mnoha obchůdky a dílničkami, kde vystavují prodavači své zboží na chodníku před krámky a řemeslníci tu pracují pod širým nebem.
Na Piazza dei Gesú Nuovo se tísní vmáčknutý mezi okolními budovami stejnojmenný jezuitský kostel s neobvyklým bosovaným průčelím z tmavých lávových kamenů. Jeho zvláštní poloha a vzhled jsou dány tím, že kostel vznikl úpravou paláce rodu Sanseverinů z druhé poloviny 15. stol., který byl zhruba po 100 letech prodán jezuitům. Původní palácové průčelí zůstalo zachováno i pro kostel, o jehož podobu se postupně nejvíce zasloužili Giuseppe Valeriano, Cosimo Fanzago a Ferdinand Fuga. Současná kupole pochází z 18. stol., tu předchozí Lafrancovu zničilo zemětřesení v roce 1688.
Průčelí kostela není nijak zdobné, ale o to větší překvapení čeká uvnitř. Kostel na půdorysu řeckého kříže překypuje až marnotratnou výzdobou interiéru. I když se v oslnivé zlaté nádheře obrovských prostor nesmí fotografovat ani filmovat, nepřetržité cvakání fotoaparátů a vrčení videokamer je důkazem toho, že se tu dodržování zákazů nebere nijak vážně. Barevným mramorem, rozměrnými malbami Giuseppe di Ribery, Francesca Solimeny a Lucy Giordana i další okázalou výzdobou (nádherný je zejména vyřezávaný relikviář) útočili jezuité na city věřících.
Druhá kaple v pravé boční lodi je ve srovnání se zlatorudou nádherou kostelního interiéru mnohem skromnější. Je tu pohřben „svatý doktor z Neapole“, lékař chudých Giuseppe Moscati. Vděční pacienti mu často přinášeli obrázky nebo odlitky svých úspěšně vyléčených či vyoperovaných orgánů. Některé z nich jsou dokonce umístěny na jedné stěně kaple. Doktor Moscati zemřel v roce 1927 a o tři roky později byly jeho ostatky na četné žádosti převezeny ze hřbitova Poggioreale právě do této kaple. Roku 1987 byl Giuseppe Moscati prohlášen papežem Janem Pavlem II. za svatého.
Přímo naproti kostelu Gesú Nuovo upoutá pozornost hlavní portál s podivuhodnou rozetou klášterního kostela sv. Kláry (Santa Chiara). Průčelí velmi připomíná portál katedrály v Palmě na ostrově Mallorka. Však jej také Robert z Anjou, zvaný Moudrý, nechal v letech 1310–1328 vystavět na přání své ženy Sanchy (Sancie) de Mallorca v podobném stylu, tedy ve slohu provensálské gotiky, a rovněž v pískově žluté barvě. Královně tak kostel připomínal domov.
V 18. stol. byl však barokně přestavěn. Po bombardování Američany v roce 1943 a následném požáru utrpěl kostel nenahraditelné ztráty. Po válce byl zrekonstruován v původní gotické podobě. S kostelem sousedí ženský klášter ze 14. stol. Jeho křížovou chodbu v roce 1742 navrhl a unikátními majolikovými obkladačkami vyzdobil Andrea Vaccaro. Vzácná majolika bombardování naštěstí přečkala.
Kostel Santa Chiara se stal jakýmsi panteonem Neapole. Jsou tu náhrobky neapolského krále Roberta z Anjou (dílo Florenťanů Giovanniho a Pacia Bertiniových z let 1343–1345), jeho syna, kalábrijského vévody Karla, (autorem Tino di Camaino) a Karlovy druhé manželky Marie z Valois (Tino di Camaino a žáci). Dále jsou zde pohřbeni poslední král Obojí Sicílie František II, jeho manželka Marie Sofie Bavorská i matka Marie Kristýna Savojská a také italský hrdina z doby druhé světové války, neapolský rodák Salvo D’Acquisto.
K největším turistickým atrakcím patří mozaika na podlaze před oltářem v podobě stylizované hvězdice. Kdo ji prý třikrát obejde proti směru hodinových ručiček, získá pozitivní energii a zbaví se všech neduhů. Je zábavné sledovat, jak tu většina návštěvníků dělá svá kolečka.
O několik desítek metrů dál se na Piazza San Domenico Maggiore pyšní stejnojmenný gotický kostel překrásným obrazem Bičování Krista od Caravaggia. Slavný inovátor italské malby jej pro kostel vytvořil, když se usadil v Neapoli po nedobrovolném odchodu z Říma kvůli souboji, v němž zabil šlechtice Ranuccia Tomassoniho de Termi. Stavbu kostela sv. Dominika Většího zahájil Karel II. z Anjou roku 1283 v místech původního románského kostela. Dokončena byla v roce 1324. Od 15. do 18. stol. se kostel dočkal četných přestaveb a na konci 19. stol. pak byl kompletně rekonstruován. Devět soch zobrazujících lidské ctnosti je dílem Tina di Camaina. K dalším skvostům patří Tizianovo Zvěstování či ohromující nástropní freska Triumf víry od Francesca Solimeny v sakristii, kde jsou i náhrobky mnoha aragonských princů. V kapli Santa Croce je zahalený kříž, který promluvil ke sv. Tomáši Akvinskému. Ten tu od roku 1272 až téměř do své smrti o dva roky později žil a vyučoval, neboť přilehlý klášter byl prvním sídlem slavné neapolské univerzity. Ta dosáhla největšího rozkvětu v 15. a 16. stol., kdy se z města stalo prvořadé kulturní centrum.
V kostele je uchováván i nejstarší známý portrét sv. Dominika z počátku 13. stol. Sloup sv. Dominika před kostelem připomíná strašlivou morovou epidemii z roku 1656, při níž zemřela polovina obyvatel města.
I přes poněkud předražené vstupné 6 eur se vyplatí odskočit si do sousední Via Francesco de Sanctis na návštěvu malé Cappella Sansevero z konce 16. stol., už jen kvůli mistrovské alabastrové soše Zahaleného Krista od Giuseppa Sammartina z roku 1753. Každý sval na těle světce ležícího pod jemným rubášem je vytesán s neuvěřitelnou precizností a zcela zřetelně rozeznatelný přes jemné záhyby zřasené látky.
Milovníci hororů si pak nenechají ujít návštěvu krypty s hrůzostrašně vyhlížejícími výsledky alchymisticko-badatelské činnosti vévody Raimonda di Sangro, prince ze Sansevera. Jsou to dvě kostry obalené cévami, jež vytvořil anatom Giuseppe Salerno v 60. letech 18. stol. Dlouho se věřilo, že jde o preparáty vytvořené tak, že nebohému muži a ženě byla zaživa vstříknuta do krevního oběhu jakási látka, která cévy vytvrdila. Nedávná analýza využívající nejmodernější vědecké metody ale prokázala, že cévy jsou vytvořeny z železných drátků svinutých s hedvábnými vlákny a svrchu potaženými směsí barevných vosků s převahou včelího.
Z návštěvy poněkud strašidelné kaple je dobré zotavit se třeba nepatrnou odbočkou ke kostelu San Lorenzo Maggiore na Via Tribunali. Zvenčí převážně barokní chrám překvapí strohým gotickým interiérem s nádherným gotickým chórem s ochozem ze 13. stol. Gotická je i žebrová klenba v apsidě. V kostele se nachází několik významných hrobů, mezi nimiž vyniká po pravé straně oltáře gotický náhrobek Kateřiny Rakouské z 1. pol. 14. stol. od Tina di Camaina. Archeologické práce v klášterním ambitu odhalily torzo římské baziliky a pod ní řecký obchod. Vykopávky tu pokračují dodnes.
V klášteře kdysi pobýval básník, učenec a nadšený ctitel antiky Francesco Petrarca. Z Neapole posílal do Říma dopisy, ve kterých psal o gladiátorských zápasech i mohutné bouři, již tu zažil. Do Neapole sice přišel s diplomatickým pověřením, ale především tu navštěvoval místa, která znal z Homéra a Vergilia. Ostatně Vergilius, který Kampánii miloval víc než Řím a je v jejím hlavním městě také pohřben, napsal ve sladké Neapoli svá proslulá Georgica (Zpěvy rolnické). Vyznal se v nich z obdivu k úrodnosti zdejšího kraje a příjemnému neapolskému podnebí.
Petrarca měl také vřelý vztah k českým zemím. Přátelil se s Karlem IV., jemuž věřil, že dokáže sjednotit Itálii a dovést ji k dávné římské velikosti a slávě. Anně Svídnické, Karlově třetí manželce, napsal po narození dcery Elišky roku 1358 dopis. Jde o jediný Petrarcův dopis ženě, který se zachoval.
Tak jako Petrarca v roce 1326 spatřil v kostele v Avignonu svou Lauru, právě v Chiesa di San Lorenzo Maggiore uviděl mladý Giovanni Boccaccio na Bílou sobotu 26. března 1336 krásnou levobočku krále Roberta Moudrého Marii z Aquina. A jejímu kouzlu zcela podlehl. Stala se mu dokonce vzorem k postavě Fiammetty – Plamínku – v jeho nedostižném Dekameronu.
Od kostela San Lorenzo už je to opravdu jenom co by kamenem dohodil k dómu San Gennaro na Via del Duomo. Pro Neapolské je katedrála možná nejdůležitější stavbou v celém městě. Právě zde jsou uloženy relikvie patrona Neapole, sv. Gennara, česky Januaria, který jako biskup beneventský zemřel mučednickou smrtí 19. září 305 za vlády císaře Diokleciána. Byl sťat za svoji víru u kráteru Solfatara poblíž městečka Pozzuoli bezprostředně předtím, než dorazil posel se zprávou o udělení milosti. Jeho krev zachytil do ampulky neznámý muž. Když ji později biskup sv. Severus převážel spolu s ostatky světce do Neapole, krev v nádobce náhle zkapalněla.
Dodnes dvakrát do roka, první květnovou sobotu a 19. září, plní vzrušené davy kostel, aby viděly arcibiskupa, jak vynese ze světcovy kaple relikviář s krví, aby jej po procesí zvedl u hlavního oltáře za napjatého očekávání nad hlavu. Do té doby ztuhlá krev v relikviáři změní skupenství a začne se přelévat ze strany na stranu podle toho, jak s ním arcibiskup otáčí. Ne pokaždé ale krev zkapalní, a to pak přinese městu smůlu. Stalo se tak například před zatím posledním velkým výbuchem Vesuvu v roce 1944, který si vyžádal oběti na životech. Když zůstala krev ztuhlá 19. září 1980, postihlo hned v listopadu Neapol, Avellino, Salerno a Casertu ničivé zemětřesení, které si vyžádalo 3100 mrtvých a 9000 raněných. O střechu nad hlavou přišlo více než 200 000 lidí. A další tragédii zažila Neapol o osm let později, když v důležitém fotbalovém utkání podlehla Milánu. Samozřejmě že katastrofu předpověděla světcova krev, když místo očekávaného zkapalnění zůstala tuhá.
Přes četné vědecké pokusy dosud nikdo nedokázal tenhle zázrak jednoznačně vysvětlit. Podle nejnovější hypotézy by ampule mohla namísto krve obsahovat nějaký tixotropní gel, který může měnit skupenství. I když bylo experimentálně ověřeno, že takovou látku lze připravit ze surovin běžně dostupných ve středověku, má i tato teorie dosud nezodpovězené otazníky.
Katedrálu začal stavět roku 1274 Karel II. z Anjou. Slavnostního otevření se roku 1315 zúčastnil jeho syn Robert se svojí ženou Sanchou. Dóm byl v průběhu staletí několikrát přestavován, jeho novogotické průčelí je dílem Enrica Alvina. Vytvořil je v letech 1877–1905 při zachování tří gotických portálů od Antonia Baboccia z roku 1407. Malby v trojlodním interiéru jsou dílem Lafranca a Domenichina. Z levé postranní lodi se vchází do kaple sv. Restituty, nejstarší neapolské křesťanské baziliky. Byla založena ve 4. stol. na místě bývalého Apollónova chrámu a později začleněna do dómu.
Na protější straně, na konci pravé lodi, se nachází křtitelnice z 5. stol. Náhrobek sv. Januaria je umístěn v kapličce Cappella Carafa za hlavním oltářem, mistrovském renesančním díle Tommasa Malvista z let 1497–1506. Světcova lebka a ampule s krví jsou uloženy v kapli San Gennaro v pravé postranní lodi. Kaple je vyzdobena převážně freskami Domenica Zampieriho z Bologne, řečeného Domenichino, z počátku 17. stol.
Kostelů je pouze na téhle krátké trase, kterou jsme si popsali, pochopitelně mnohem víc. Připomeňme alespoň ještě kostel San Giovanni a Carbonara s třípatrovým náhrobkem neapolského krále Ladislava za hlavním oltářem či osmiboký kostel Pio Monte della Misericordia s rozměrným Caravaggiovým obrazem Sedm skutků milosrdenství z roku 1607. Všech 500 kostelů ve městě se prostě vyjmenovat nedá.
Další články z vydání o Neapoli zde