Město Dürera a renesance. Město perníků a bratwurstů. Město císařů a obchodníků. Město sněmů, sjezdů a procesů. Město mistrů pěvců. Město kašen. Město hraček. Město Vánoc. Půlmilionový Norimberk je největším městem nejen Středních Franků, ale všech franských krajů vůbec, a druhým v celém Bavorsku.
Správním centrem Středních Franků je sice nevelký Ansbach, ale Norimberku to nemusí příliš vadit. Metropolitní oblast Norimberk, vyhlášená před šesti lety, má tři a půl milionu obyvatel, zahrnuje celé Střední, skoro celé Horní i kousek Dolních Franků a k tomu ještě půlku Horní Falce. S hrubým domácím produktem vyšším než 100 miliard eur patří tato oblast v Německu k ekonomicky nejsilnějším. Samotný Norimberk ale není jen centrem celoevropsky významné hospodářské zóny, nýbrž také zajímavým turistickým cílem. Nechybělo však mnoho a žádný Norimberk dnes nemusel existovat vůbec, nebo snad jen v podobě moderní.
Z válečných trosek
Vzhledem k tomu, že ho Hitler vybral jako místo konání každoročních stranických sjezdů, stal se Norimberk jedním z výrazných symbolů nacismu a následně také politicky významným cílem Spojenců. Město bylo dost poškozeno bombardováním již v letech 1943 a 1944, nejhorší nálet přišel 2. ledna 1945 a zkázu pak dokonala dubnová pětidenní bitva o Norimberk, na jejímž konci ho obsadila americká armáda. V té době se nejen historická část města nacházela téměř kompletně v troskách. Následně se proto objevily i úvahy, že by bylo lepší ruiny strhnout a postavit město znovu o kus dál. Naštěstí na ně nedošlo.
Historickým paradoxem zůstává, že Norimberk byl tradičně dělnickým městem, v němž měla silné postavení sociální demokracie a NSDAP tady až do celostátního převzetí moci v roce 1933 nevyhrála jediné volby. Jenže Norimberk měl také výhodnou polohu, vhodné prostory pro masové šílení s prapory a pochodněmi a hlavně – tradici konání říšských sněmů z dob Svaté říše římské, od 15. stol. doplňované v názvu ještě o dovětek „národa německého“. A tak byl hned roku 1933 oficiálně jmenován „městem říšských stranických sjezdů“. Hitlerův „dvorní“ architekt Albert Speer vytvořil záhy nato základní koncepci monumentálního komplexu staveb a přehlídkových ploch na jihovýchodním okraji města. Vzhledem k rozpoutání druhé světové války byla naplněna pouze zčásti, i to ale stačilo, aby projektu musely ustoupit nejrůznější stavby a také první norimberská zoologická zahrada, otevřená roku 1912. Ta jediná snad na projektu „vydělala“ – v roce 1939 byla přemístěna do krásné polohy na úbočí kopce Schmausenbuck. Dnes je to nejbližší zoo od nás, v níž lze vidět delfíny.
Nejnápadnější dochovanou stavbou je nikdy nedokončená Kongresová hala, kterou otec a syn Ruffovi navrhli v podobě inspirující se do jisté míry římským Koloseem. V jejím severním křídle bylo před 10 lety otevřeno muzeum s dlouhým a všeříkajícím názvem Dokumentační středisko areálu říšských stranických sjezdů. Před pěti lety bylo rozšířeno o naučnou stezku, které prochází areálem a končí na přehlídkovém prostranství Zeppelinfeld. Její část vede i po Velké ulici (Große Straße), původně dvoukilometrové centrální ose areálu, která měla symbolizovat jednotu císařského a nacistického Norimberku – proto její pomyslné prodloužení na severozápadním konci směřuje přesně k norimberskému hradu. Větší část 40 m široké cesty vyložené betonovými panely slouží dnes jako obří parkoviště. Využívají ho třeba návštěvníci Volksfestu, lidové veselice s kolotoči i pivními stany, která se pořádá na jaře a na podzim na prostranství hned za Kongresovou halou. Ještě častěji slouží návštěvníkům některého ze zhruba 120 veletrhů a kongresů, jež se každým rokem konají na norimberském veletržním výstavišti vybudovaném roku 1974 u jihovýchodního konce Velké ulice. K nejznámějším patří největší veletrh hraček na světě Spielwarenmesse, který se v Norimberku koná každoročně už od roku 1950, nebo Interzoo, jednou za dva roky konaný veletrh zaměřený na chov domácích zvířat, rovněž ve svém oboru největší.
Vavřincov a Sebaldov
Norimberk leží na obou březích řeky Pegnitz, která městem protéká od východu k západu, a rozděluje ho tak na severní a jižní část. Platí to i pro středověké městské jádro, jež z větší části obepínají hradby, chronologicky třetí v pořadí, postavené od poloviny 14. do poloviny 15. stol. Byly ale první, které obepínaly celé město dohromady. Jako pozůstatek předchozích hradeb z poloviny 13. stol., jež uzavíraly zvlášť severní a jižní část, zůstalo po městě rozeseto několik věží – asi nejznámější z nich je Bílá věž (Weißer Turm) na náměstí Ludwigsplatz, která má své jméno podle toho, že dříve bývala bíle omítnuta. Směrem k hradbám stojí naproti ní dva kostely – gotický sv. Jakub býval špitálním kostelem Německého řádu, mohutná klasicistní sv. Alžběta vznikla v místech bývalé kaple řádové komendy. Zrod tohoto chrámu nebyl lehký, za 17 let stavby se na něm vystřídalo šest architektů, kteří museli stále více čelit základnímu imperativu – co nejvíc ušetřit, protože docházejí peníze. Za zmínku stojí, že první plány vypracoval Franz Ignaz Michael Neumann, syn slavného otce Balthasara činného ve Würzburgu. Na opačné straně směrem do centra je přímo před věží slavná kašna Manželský kolotoč, o níž píšeme v jiném článku, a za ní začíná Karolinenstraße, již od roku 1953 pěší zóna, údajně první v celém Německu.
Přesné datum vzniku Norimberku není známo. Písemně je zmiňován poprvé v roce 1050. Nedlouho předtím vznikl na pískovcové skále na pravém břehu řeky hrad a na levém královský dvorec. Tak se hned od začátku rozvíjela obec, jež dostala městská práva v roce 1219, ze dvou zárodečných buněk. Ještě v 11. stol. v nich vznikly kostelíky, podle nichž se dodnes obě části nazývají Sebalder Seite a Lorenzer Seite, česky s trochou nadsázky Sebaldov a Vavřincov.
Chrám sv. Vavřince
S několika stavbami Vavřincova jsme se již seznámili v předchozích odstavcích. Nejnápadnější je ale ta, jež mu dala jméno: kostel sv. Vavřince (St. Lorenz), gotická trojlodní bazilika stavěná od 2. pol. 13. stol. podle svého staršího vzoru, kostela sv. Sebalda (St. Sebaldus) na druhé straně řeky, který však svým uměleckým provedením překonala. Týká se to hlavně západního průčelí s figurálním portálem, devítimetrovou rozetou, prolamovaným štítem a šestipatrovými věžemi po stranách. Datování vzniku portálu je poměrně snadné. Po stranách vrcholu tympanonu jsou umístěny dva erby – levý patří Karlu IV. a pravý jeho třetí manželce Anně Svídnické, kteří byli oddáni v roce 1353. Před polovinou 15. stol. se pak začalo se stavbou poslední části chrámu, prostorného pozdně gotického chóru. V té době již Norimberk směřoval k asi nejskvělejšímu období své historie, jež bývá vymezováno zhruba roky 1470 a 1530.
K šťastným létům blahobytu pomohlo Norimberku několik dějinných událostí. Všechno začal Karel IV., když roku 1356 vyhlásil v Norimberku tzv. Zlatou bulu, přesněji její první větší část. Byla to vlastně jakási říšská ústava, která upravovala způsob volby říšského krále a mj. stanovovala, že každý nově zvolený král musí první říšský sněm svolat do Norimberku, což pro město představovalo nemalé příjmy. V roce 1423 předal císař Zikmund městu natrvalo do úschovy říšské klenoty, které za jeho otce Karla IV. byly uloženy na Karlštejně. Až do konce 18. stol. zůstaly ve špitálním kostele sv. Ducha. A roku 1425 byl konečně prohlášen za svatého i norimberský patron Sebaldus, poustevník, který v okolí snad žil v 8. stol. a ve městě byl uctíván už dlouho před oficiální kanonizací. To vše přivádělo do města velké množství návštěvníků. Norimberk obchodoval v té době prakticky s celým známým světem a využíval řady ekonomických privilegií, z nichž mnohé mu udělil Karel IV. Ne nadarmo vzniklo tehdy úsloví „norimberské zboží do celého světa se vozí“ a městu se začalo přezdívat „říšská kasička“.
Na přelomu 15. a 16. stol. působila v Norimberku řada vynikajících umělců a řemeslníků – byl to nejen Albrecht Dürer, jemuž se věnujeme v samostatném článku, ale třeba taky Martin Behaim, tvůrce prvního glóbu, nebo Peter Henlein, jemuž se tradičně připisuje zhotovení prvních kapesních hodin, byť se v poslední době o tomto prvenství vedou spory. Bez jakýchkoli pochybností ale tvořili v Norimberku té doby dva umělci, jejichž díla zdobí interiér chrámu sv. Vavřince. Prvním byl sochař a řezbář Veit Stoß. V klenbě chóru je zavěšen jeho slavný Andělský pozdrav, scéna Zvěstování z lipového dřeva, obklopená kruhem z 55 pozlacených květů růží a doplněná o sedm medailonků znázorňujících sedm radostí Panny Marie, dále žehnajícího Boha Otce, muzicírující andílky a hada s nakousnutým jablkem v tlamě. Stoß je rovněž autorem krucifixu na hlavním oltáři, jenž se však až do roku 1824 nacházel v kostele sv. Sebalda. Druhým zmiňovaným umělcem byl sochař a stavitel Adam Kraft, který pro sv. Vavřince vytvořil v letech 1493–1496 více než 20 m vysoký pískovcový svatostánek, téměř filigránsky působící dílo zachycující utrpení Krista. V prostřední ze tří klečících postav, jež symbolicky nesou celý výtvor na ramenou, zobrazil autor zřejmě sám sebe, s kamenickým náčiním v rukou.
Karel IV. na orloji
Z Vavřincova do Sebaldova se lze dostat po několika mostech a lávkách. Milovníci starých domů a romantických zákoutí by neměli vynechat přechod přes Maxbrücke. Most z poloviny 15. stol. byl o 400 let později kompletně zrenovován, takže sám o sobě tak výjimečný není, ale pozoruhodné stavby tu stojí na obou březích a dokonce i na ostrově v řece. Na levém břehu je to především Lojový dům (Unschlitthaus), který postavil v roce 1491 Hans Beheim starší jako jednu ze sedmi sýpek, jež během 15. stol. nechala zřídit městská rada. Od roku 1562 v něm sídlil lojový úřad – město mělo totiž na lůj monopol, všichni řezníci ho museli odevzdávat a město ho pak roztavený prodávalo dalším živnostníkům, kteří z něj vyráběli svíce, mýdlo, kolomaz či vosk na boty. Na pravém břehu je nepřehlédnutelná jedna z nejkrásnějších hrázděných budov v celém městě – Weinstadel, původně špitál pro nemocné leprou postavený v letech 1446–1448. Malomocní se v té době směli o velikonočním týdnu vždy tři dny zdržovat ve městě, kde dostali jídlo, oblečení a vyšetřil je lékař. Od konce 16. stol. pak začala budova sloužit jako sklad vína a dostala dnešní název. Na ostrůvku v řece se tyčí Katovská věž (Henkerturm), k níž vede z levého břehu půvabná dřevěná krytá Katovská lávka (Henkersteg). Celek tvoří jedno z nejkrásnějších zákoutí v Norimberku.
Při cestě středem města se nabízejí k překonání řeky Pegnitz buď Masný most (Fleischbrücke) u bývalých jatek, nejstarší norimberský most dochovaný v původní podobě, který byl postaven roku 1598 s jediným obloukem po vzoru benátského Rialta, nebo sousední Museumsbrücke, nezajímavá stavba 20. stol., z níž je však nejhezčí pohled na špitál sv. Ducha s jedním křídlem postaveným přímo nad řekou. V obou případech pak nemůžeme minout překvapivě rozlehlé náměstí Hauptmarkt se stánky trhovců, jemuž dominuje na východní straně průčelí kostela Panny Marie (Frauenkirche) a v severozápadním rohu Krásná kašna, o které píšeme jinde.
Každý den v pravé poledne skládá sedm kurfiřtů hold císaři Karlu IV. oděnému ve zlatém plášti, s říšskou korunou na hlavě a žezlem a jablkem v rukou. Výjev se odehrává ve štítu michalského chórku uprostřed západního průčelí Frauenkirche, který před instalací orloje vytvořil Adam Kraft. Chceme-li vzpomenout na nadstandardní vztah krále a císaře Karla IV. k Norimberku, jsme na správném místě. I když jeho začátek není zrovna mravný, o to více však pragmatický. Už od doby obrozenecké se u nás o něm raději nemluvilo, aby kaňkou nezneuctil láskyplně budovaný obraz Otce vlasti.
K lepšímu pochopení je třeba připomenout, že židé ve Svaté říši římské byli služebníky královské komory, panovník je ochraňoval, za což od nich vybíral daň, ale mohl je také i s jejich majetkem zastavovat. V roce 1349 byl Karel IV. asi dost bez peněz, dvojí úspěšná volba římským králem (poprvé 1346 jako protikrál proti Ludvíku IV. Bavorovi, podruhé 1349 již „plnohodnotně“) něco stála. Zároveň se mu podařilo získat zpátky do své moci Norimberk po řemeslnické revoltě, jež dočasně z města vyhnala patricije tradičně věrné Lucemburkům. A do třetice – Evropou táhla morová epidemie, z jejíhož vyvolání bývali židé tradičně obviňováni. Během roku 1349 Karel IV. odpustil oettingenským hrabatům dluhy u norimberských židů, slíbil různým hodnostářům domy norimberských židů „až budou pobiti“, zastavoval židovské majetky s tím, že věřitelům připadnou, pokud by tito židé přišli o život nebo opustili říši, městu povolil vybudovat dva trhy a chrám v místech, kde pořád ještě stála židovská čtvrť, a nakonec v říjnu (dva dny předtím, než tu vyhlásil svůj první zemský mír ve Francích) dokonce dopředu Norimberk omilostnil, pokud by v něm došlo k pogromu. Není divu, že došlo. Vypukl 5. prosince, trval dva dny, více než třetina židů ho nepřežila a ostatní museli odejít. Na jejich pozemcích vznikl Hauptmarkt a na něm o pár let později Frauenkirche. První halový gotický kostel ve Francích, který postavil snad Petr Parléř, sloužil jako císařská dvorní kaple a Karel ho svěřil do správy klášteru augustiniánů-kanovníků na Novém Městě pražském. Další vztahy panovníka a města už byly bez poskvrny. V roce 1354 odtud Karel vyjel na italské tažení, jež skončilo jeho císařskou korunovací, o dva roky později tu vyhlásil Zlatou bulu, v roce 1361 se mu na norimberském hradě narodil následník Václav (po jeho křtu u sv. Sebalda pak byly z ochozu Frauenkirche ukázány lidu norimberskému poprvé říšské korunovační klenoty) a o sedm let později další syn Zikmund. Krátce předtím zrušil Karel v okolí Norimberku cla a dokonce vydal listinu, v níž městu slíbil, že ho bude chránit a pomáhat mu po celý svůj život. V roce 1370 se v Norimberku slavila svatba Václava s Johanou Bavorskou a ještě necelého čtvrt roku před svou smrtí uzavřel Karel na říšském sněmu v Norimberku v září 1378 všeobecný zemský mír mezi knížaty a švábskými městy.
Hauptmarkt je také dějištěm jedné z nejproslulejších akcí v životě města – každoročně se tu od pátku před prvním adventem až do Štědrého dne koná Christkindlesmarkt, snad nejslavnější vánoční trh nejen v Německu, ale přinejmenším ve střední Evropě. Jeho tradice sahá daleko do historie – poprvé jednoznačně doložen je roku 1628, ale soudí se, že by mohl být ještě nejméně o sto let starší. Novodobá tradice byla obnovena v prosinci 1948. Oproti minulosti se změnilo jediné – namísto pozlaceného anděla vychází na emporu Frauenkirche při slavnostním zahájení Jezulátko a zve všechny k návštěvě svého trhu.
Vzhůru na hrad
Hned nad náměstím stojí nepřehlédnutelný chrám sv. Sebalda se dvěma chóry, vystavěný ve dvou etapách. Nižší západní část vznikla ve 13. stol. v pozdně románském slohu podle vzoru bamberského dómu, pouze věže byly do dnešní výšky dostavěny až po více než 200 letech. O 13 m vyšší východní část je už gotická, byla postavena ve 2. pol. 14. stol. V interiéru je nejcennějším uměleckým dílem Sebaldův hrob ve východním chóru. Tvoří ho stříbrný gotický relikviář z roku 1396, kolem nějž vytvořil počátkem 16. stol. Peter Vischer starší se svými syny Peterem a Hermannem bronzový přístřešek.
A pak už zbývá jen vystoupat kolem radnice až vzhůru k norimberskému hradu. Z toho úplně prvního purkrabského se dochoval bergfrit zvaný Pětiboká věž, jenž je vůbec nejstarší budovou ve městě. Stojí trochu stranou, v těsném sousedství tzv. Císařské stáje, postavené původně roku 1495 jako sýpka a dnes sloužící jako velmi romantický hostel. Většinu areálu tvoří císařský hrad původně z poloviny 12. stol. Tuto dobu připomíná románská Dvojitá kaple císaře Fridricha Barbarossy, palác s císařskými obytnými a reprezentativními prostorami, v němž určitou dobu pobývali mezi lety 1050 a 1571 všichni uznaní němečtí králové a císaři Svaté říše římské, je o něco mladší. Stejně stará jako hrad sám je zřejmě také Hluboká studna, u níž stojí ochranný domek a lázeň ze 16. stol. Z terasy před Okrouhlou věží (Sinwellturm), někdejšího bergfritu císařského hradu, je nádherný výhled na celé staré město i na velkou část nového Norimberku vně středověkých hradeb. Ten reprezentuje zejména nápadný, 135 m vysoký válec BTN (Business Tower Nürnberg), který si nechala postavit jako své hlavní sídlo Norimberská pojišťovací skupina. Budova, kde má své kanceláře řada nejrůznějších firem, byla uvedena do provozu v roce 2000. Minulost a přítomnost franské metropole se tu propojují jediným pohledem.
Další články z vydání o Bavorsku zde