Norské moře
Bez moře by Norsko nebylo Norskem a Norové by nebyli Nory. Vikingové by mírumilovně pásli dobytek, Italové a Chorvati by ze severu nedováželi sušené tresky, čeští rybáři by v létě neměli kam jezdit lovit mořské ryby a muzeum Norveg v Rørviku by mohlo být věnováno chovu ovcí a ne životu u moře.
Při cestách po Norsku se vzdálenosti nepočítají na stovky, ale na tisíce kilometrů. Platí to i pro pobřeží, jehož celková délka se udává v různých pramenech velmi odlišně. Záleží na programu, který se použije, i na tom, zda se zahrnou ostrovy, a pokud ano, tak které. Stačí však, abyste chtěli objet nejdelší Sognefjord po obou jeho březích, a pravděpodobně začnete jakkoliv vysoké číslo považovat za podhodnocené. Oficiální délka norského pobřeží včetně fjordů a ostrovů činí 100 915 km, i bez ostrovů pořád zůstává velmi působivých téměř 29 000 km.
Nejen bez moře, ale ani bez lodí by Norové nebyli Nory, a proto jim zcela zaslouženě věnují pozornost a pečují o ně neméně svědomitě jako stejně náruživí mořeplavci Holanďané. O tom se přesvědčíte už v Oslu v muzeu Fram, které je věnováno slavné stejnojmenné polární lodi a polárním expedicím, v muzeu Kon-Tiki přibližujícím plavidla, jež používal proslulý norský cestovatel Thor Heyerdahl, či v Muzeu vikingských lodí. Další lodní a námořní muzea jsou však i mimo hlavní město.
V metropoli severu Tromsø si můžete od roku 2005 prohlédnout v prosklené hale postavené nad suchým dokem dokonale zrestaurovanou tuleňářskou loď MS Polstjerna, která byla v provozu v letech 1949–1981 a za těchto 33 loveckých sezon přepravila na 100 000 ulovených tuleňů. Hned vedle stojí architektonicky velmi zajímavá budova, jejíž podobu inspirovaly rozlámané ledové kry. Sídlí v ní Polaria, nejsevernější veřejné akvárium na světě, které seznamuje s životem v arktickém oceánu a mj. chová jako jedna z pouhých tří institucí v Evropě tuleně vousaté a s nimi také tuleně obecné. Návštěvníci se tu dovídají vše o jejich životě i současném ohrožení. Zajímavé zážitky si každý odnese i z muzea pobřežní lodní linky Hurtigruten v přístavu Stokmarknes, jehož součástí je i vyřazený parník MS Finnmarken, který na této lince jezdil od roku 1956. Malé dřevěné tradiční rybářské loďky poháněné jen vesly můžete obdivovat nejen v přístavech, často je najdete plné pestrobarevných květin jako výzdobu předzahrádek či parků.
O životě lidí u moře i na moři vypráví muzeum Kystmuseet v přístavu Rørvik. Jeho hlavní část je umístěna v moderní stavbě Norveg z roku 2004, která má symbolicky podobu stylizované plachetnice s rozvinutými plachtami, jež v noci efektně září na mořském břehu do okolí. Motto muzea mluví za vše: „Naši předkové našli základy pro svou existenci v moři a v moři je i naše budoucnost.“
Ještě než se vnoříme do vlnitých chodeb muzea, dostáváme audio průvodce, a expozicí pak procházíme sami. Tak na sebe můžeme nechat působit zvláštní tlumené světlo a ticho, jež evokuje atmosféru mořských hlubin a moře vůbec. Z něho Norové ročně vyloví téměř půl milionu tun tresek, které po staletí tvořily základ norského hospodářství, protože se sušené a solené vyvážely, hlavně do jižní Evropy. A třeba do Portugalska se ve velkém vozí ještě dnes. Průvodce nám dál šeptá do ucha: „Norové žijí na pobřeží už po čtyři sta generací.“ A končí jednoznačným tvrzením: „Norská kultura je kulturou pobřežní a budoucnost moře je v našich rukou.“ Největším zážitkem byl pro nás simulovaný výhled z kapitánského můstku malé rybářské loďky, která vyrazila lovit tresky na velmi neklidné moře. Loď sebou zmítá, vlny stříkají vysoko nad můstek a my jen čekáme, kdy se s námi loď potopí.
Součástí muzea je také obchod ve starém domě Berggården, který na konci 70. let 19. stol. postavili Johan a Betzy Bergovi. V obchodě, který byl v provozu až do roku 1975, nakupovali především rybáři. Zboží si brali na dluh a platili až po návratu z lovu. Když byl lov neúspěšný, zaplatit nemohli, a proto byl obchod za svou devadesátiletou existenci dokonce třikrát zavřený. Jeho majitelé podpořili i stavbu nedalekého dřevěného kostela. Zcela správně předpokládali, že se lidé po cestě z kostela zastaví i v jejich obchodě. Kostel byl několikrát silně poškozen, naposledy v roce 2013, kdy si pod ním hrály děti se sirkami. To nám vykládal číšník z restaurace v muzeu, který se díky své angličtině stal naším průvodcem nejen v obchodě, ale i v někdejších rybích skladech, kde jsou dnes vystaveny lodě a rybářské náčiní.
Podobně zajímavých setkání bylo na norském pobřeží víc než dost. V malém muzeu v Gratangsbotnu, asi 35 km severně od Narviku po hlavní silnici E6, které si místní obyvatelé vydupali na úřadech a sami pak zařídili, jsme potkali rybářku Lind…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Norsko