Kdyby prý Charles Darwin přijel místo na Galapágy na Kanárské ostrovy, spatřil by tam mezi rostlinami řádit evoluci způsobem, proti němuž je to, co provedla se slavnými galapážskými pěnkavami, jen slabým odvarem. Kanárská flóra si zaslouží mimořádnou pozornost.
Když nejslavnější z řeckých reků Héraklés sloužil mykénskému králi Eurystheovi, musel pro něj vykonat pověstných dvanáct prací. Jako předposlední přišel na řadu úkol přinést zlatá jablka ze zahrady Hesperidek, kde je střežil stohlavý drak Ladón. Héraklés draka zabil a z kapek jeho krve začaly vyrůstat stromy ronící mízu stejně rudou, jako byla dračí krev. A tak se zrodily dracény neboli dračince, rostliny podivuhodného vzhledu a legendárního stáří, o nichž se běžně hovoří jako o stromech, i když přísně botanicky by se dalo namítnout, že o „pravé“ stromy nejde. Jejich na vzduchu ztuhlá pryskyřice byla jako „dračí krev“ nezbytnou výbavou středověkých alchymistů i lékařů, lakem z ní vyrobeným natíral Antonio Stradivari své housle a Číňané dřevěný nábytek i transparenty k oslavám nového roku. Poptávka po ní trvá i na počátku 21. stol., jen je třeba podotknout, že v moderní době pochází většina obchodované dračí krve z určitých druhů rotanových palem rostoucích v jihovýchodní Asii. Pro dračince jenom dobře.
Dračí příběh nedovolí začít článek o kanárské flóře jinak než dračinci, ale uveďme zavčas vše na pravou míru. Dračince jsou rostliny nápadné, nepřehlédnutelné a nezaměnitelné, svou přítomností dobře zapadající do teorií o původu a vývoji kanárské flóry, ale nepředstavují ojedinělý unikát. Celkem jich na Zemi existuje na 40 druhů, ten, který roste na Kanárských ostrovech (česky se mu říká dračinec dračí), se vykytuje v celé Makaronésii a poté, co byl objeven také v západním Maroku, přišel i o statut makaronéského endemita. Za svůj botanický symbol ho považuje ostrov Tenerife, kde roste ve volné přírodě dračinců víc než na Gran Canarii. Tam na dračince nejčastěji narazíte jako na vysazené okrasné stromy. Jenže nedávno právě Gran Canaria překvapila – před pouhými 15 lety botanici zjistili, že dračince ve zdejší volné přírodě jsou odlišné od ostatních a zaslouží si, aby byly popsány jako nový samostatný druh. A tak přišel ostrov rázem k velké raritě a kriticky ohroženému endemitu – dohromady je v přírodě registrováno jen 76 jedinců, z toho pouhých 13 dospělých. Jejich stanoviště se většinou nacházejí v obtížně přístupném horském terénu na jihu ostrova.
Za botanický symbol celého souostroví bývá považován nepřehlédnutelný endemický datlovník kanárský, jehož plody nejsou jedlé, ale používají se někdy ke krmení dobytka, a který se často vysazuje na různých místech z okrasných důvodů. Budeme-li pátrat po symbolu Gran Canarie, dostaneme se nakonec k dalšímu nezaměnitelnému endemitu, sloupovému pryšci kanárskému, jemuž místní říkají cardón.
Záhadné slovo Makaronésie, zdánlivě přicházející ze stránek nějakého fantasy příběhu, je seriózní geografický a především fytogeografický termín. Označují se jím čtyři atlantská souostroví vulkanického původu, která nikdy nebyla součástí nějakého kontinentu – Kanárské ostrovy, Kapverdy, Madeirské souostroví a Azory. Charakter jejich flóry je typově obdobný, vyznačující se velkým množstvím endemických druhů (od endemitů jediného ostrova po druhy, které se vyskytují v celé Makaronésii, ale nikde jinde), a tak není divu, že Makaronésie tvoří samostatnou provincii v rámci holarktické floristické říše.
Pozoruhodné na původní flóře Gran Canarie i dalších Kanárských ostrovů je to, jak je stará. Rostliny, které v současnosti rostou už jen zde, jsou z fosilních nálezů známé z mnoha jiných míst – většinou ve Středomoří, ale i dál, dokonce třeba až z jižního Ruska. Stáří některých nálezů se odhaduje až na 20 milionů let, čili koresponduje zhruba se zrodem Fuerteventury, nejstaršího z Kanárských ostrovů. Zatímco ve Středomoří mnohé z těchto druhů v průběhu dalších milionů let vymřely, na ostrovech zůstaly. Některé představují tzv. relikty, které se dochovaly víceméně v té podobě, jakou měly na konci třetihor (u geologicky nejmladších ostrovů počátkem čtvrtohor), kdy ostrovy osídlily. Jiné původní druhy, jež na ostrovy zanesla voda, vítr nebo ptáci, se však vydaly cestou adaptivní radiace. V panenském prostoru nově vzniklého ostrova začaly vyplňovat nejrůznější ekologické niky a přizpůsobovat se jim, což vedlo k tomu, že z původního jediného druhu vznikla řada druhů nových – a jsme u populárních galapážských pěnkav z úvodu článku, které se staly jedním z inspiračních zdrojů Darwinovy evoluční teorie. Učebnicovými příklady mezi kanárskými rostlinami jsou v tomto směru třeba hadince nebo eonia.
Rozdílné niky na Kanárských ostrovech byly dány zejména rozmanitými klimatickými zónami. Kombinace nadmořské výšky, množství srážek a krajinného reliéfu dala vznik pěti hlavním vegetačním zónám. V zóně suchých keřů převažují sukulenty, mezi nimi především pryšce a eonia. Termofilní lesy představují přechod mezi sukulentní zónou a výše rostoucími „pravými“ lesy. Na severovýchodě Gran Canarie je pěkným příkladem typického druhu této zóny zdejší forma divokého olivovníku. V oblastech s vyššími srážkami následují vlhké vavřínové lesy, které však doplatily na těžbu dřeva. Dochovaly se jich nepatrné zbytky, na Gran Canarii méně než 1 % původní rozlohy – zdejší laurisilvu n..
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Gran Canaria