Olivetská hora
Celé město máme jako na dlani. Přímo před námi, za mohutnými hradbami, se rozkládá plošina Chrámové hory se zlatou kupolí Skalního chrámu a nízkou mešitou al-Aksá a o něco dále pak celé defilé významných památek od Sionu přes chrám Božího hrobu až k pahorkům na severní straně Jeruzaléma.
Málokteré město na světě lze takto uchopit v jediném pohledu, nicméně důvod, proč sluncem rozpálenými uličkami stoupat až na Olivovou horu, spočívá i ve významu hory samotné a v překvapivém množství větších i menších svatyní a památek, jež nám nabízí. A to, dodejme, doslova za humny historického města. Starší čeština (ale třeba i Bible, překlad 21. století) používá jméno hory v podobě Olivetská, ale i to je odvozeno od oliv, plodů, které se tu rodí už nejméně 2500 let. Stejně tak v hebrejštině i arabštině je to prostě „hora Oliv“.
Údajně už král David se zde modlil a hořekoval nad zradou svého syna Absolona, což naznačuje, že již tehdy tu byla nějaká svatyně. Později se zde zapalovaly ohně oslavující příchod novoluní a Židé se zde shromažďovali po zničení Druhého chrámu, když neměli přístup ke Zdi nářků. A především zde byl – a dosud je – nejstarší a největší židovský hřbitov na světě, spojený s vírou, že právě zde dojde k očekávanému zmrtvýchvstání zemřelých, až bude lidstvo předvoláno k poslednímu soudu.
Sám hřbitov, s prostými hroby bez květin, na něž lidé po židovském způsobu kladou kamínky jako připomínku Mojžíšova čtyřicetiletého putování pouští (zesnulé bylo nutno před šelmami chránit navršenými kameny), pokrývá podstatnou část západního svahu hory. Patří k němu i skupina hrobek v horní části, kam tradice klade uložení ostatků proroků Agea, Zachariáše a Malachiáše, kteří žili v 6. a 5. stol. př. n. l.
Nejvíce památek souvisí s událostmi popisovanými v Novém zákoně. Ne všechna svatá místa jsou však připomenuta památníky historického původu (i když většinou stojí na základech starších chrámů z křižáckého období) a mnohdy nesou výraznou pečeť eklektismu 19. stol. Po umělecké stránce většinou nepředstavují nic významného.
Na temeni Olivové hory, odkud se místy nabízí výhled západním směrem až do údolí Jordánu a k Mrtvému moři, stojí na místě, kde Kristus seznámil apoštoly se slovy Otčenáše, kostel Pater Noster, dokončený v roce 1874, s navazujícím klášterem karmelitánek. Opodál je ruský chrám Nanebevstoupení s 64 m vysokou zvonicí, jež nepřehlédnutelně dominuje vrcholu Olivové hory při pohledech z dálky, a s přilehlým ženským klášterem, postavený v letech 1870–1880 na jednom z několika míst, kam tradice klade Kristovo nanebevstoupení. A nedaleko odtud je též mešita zasvěcená stejné události. I muslimové totiž uznávají Ježíše, byť jenom jako jednoho z proroků. V případě mešity jde ovšem o původní stavbu: na místě staré kaple ze 4. stol. ji ve 12. stol. jako osmibokou kapli s kupolí postavili křižáci, od nichž ji odkoupil Saladin a dal změnit na mešitu. Veškeré úctě i potřebné péči se těší dodnes, dokonce v ní jako vzácnost opatrují údajný otisk Kristova chodidla v podlaze.
O něco níže ve svahu můžeme mezi stromy zahlédnout zvláštní stavbu kapkovitého tvaru. To je kostel Dominus Flevit, doslova „Pán zaplakal“, jehož předchůdce byl postaven křižáky na místě, kde prý se Kristus cestou do Jeruzaléma na chvíli zastavil a „zaplakal“ nad osudem, který postihne město: „Přijdou na tebe dny, kdy tvoji nepřátelé postaví kolem tebe val … nenechají v tobě kámen na kameni.“ (L 19, 41–44). Ve středověku hojně navštěvované poutní místo bylo v roce 1518 přestavěno na mešitu a teprve v letech 1952–1955, poté, co je získali františkáni, vznikla dnešní stavba italského architekta Antonia Barluzziho. Její tvar má připomínat slzu, jež skanula z Kristovy tváře. Při kostele býval i hřbitov; hebrejské, aramejské a řecké nápisy na dochovaných náhrobních kamenech nasvědčují, že byl používán od 2. stol. př. n. l. až do 4. stol.
Kostel Dominus Flevit je částečně kryt hustým stromovím zahrad, ale co rozhodně nepřehlédneme, jsou zlaté kupole ruského chrámu sv. Marie Magdaleny zhruba 100 m pod ním. Ten nechal postavit v roce 1885 car Alexandr III. V záplavě dobových historismů by mohutný chrám nepředstavoval nic výjimečného, kdyby nebyl vyzdoben malbami předních ruských malířů v čele s Vasilijem Vereščaginem – umělcem, který výrazně převyšoval průměr ruské akademické tvory…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Jeruzalém