Západní Jeruzalém
Jeruzalém během svého vývoje po celá staletí až na malé výjimky nevybočoval z rámce definovaného prastarými hradbami. Teprve 19. stol. přineslo podstatnou změnu v organismu města, k němuž pojednou přibyla rozsáhlá předměstí.
U jejich zrodu stál londýnský bankéř a filantrop sir Moses Montefiore. Když v polovině 19. stol. navštívil Jeruzalém, posvátné město svých židovských předků, byl zděšen hygienickými podmínkami tamního života. Přelidněné mraveniště úzkých, špinavých uliček a zanedbaných domů s malými byty, kde se tísnily početné rodiny bez přístupu k nezávadné pitné vodě, bylo prostředím jako stvořeným pro nejrůznější epidemie. Za finanční pomoci přátel tehdy zakoupil rozsáhlé pozemky na kopci západně od sionského pahorku a roku 1860 tam založil čtvrť nazývanou dnes na jeho počest Jemin Moše, která zpočátku sestávala jen z hygienicky přijatelných „příbytků blažených“ (Miškenot Šaʼananim) a několika staveb nezbytných pro život obce, například větrného mlýna.
Bylo to období ozdravných snah a všeobecného rozvoje urbanistiky (například u nás tehdy už třicet let probíhala plánovitá výstavba Karlína) a nová čtvrť, budovaná podle moderních zásad, měla být pro obyvatele Jeruzaléma skutečným požehnáním. Jenže v tom byl háček: nikdo tam nechtěl bydlet. Důvody byly dva: První, psychologický, spočíval ve vazbě na městské prostředí a v neochotě stěhovat se „kamsi na kopec“. Druhý byl vážnější: kočovní beduíni. A s nimi i další nežádoucí návštěvníci, kteří měli poněkud volnější vztah k místním židovským (ale i arabským) usedlíkům a jejich majetku. Lidé se prostě báli. Montefiore se pokusil sáhnout k osvědčenému způsobu přesvědčování formou dotací, ale nikdo se nenechal přesvědčit ani za peníze. Přesněji řečeno, na jeho nápad přistoupilo jen osm rodin, jenže vzápětí se ukázalo, že v nových domech „bydlí“ jen přes den, zatímco na noc se vracejí do osvědčeného bezpečí města chráněného hradbami.
V roce 1866 však ve starém Jeruzalémě vypukla epidemie cholery – a bylo rozhodnuto. Do nové čtvrti se začali stěhovat první obyvatelé a Miškenot Šaʼananim s pravidelnými ulicemi, vodovodem a prostornými byty se tak stala příkladem pro výstavbu dalších čtvrtí, které pak následovaly. S přílivem přistěhovalců, kteří přicházeli koncem 19. stol. a zabydlovali se především v nových čtvrtích, utvářely se tam komunity s poměrně pestrou skladbou podle původu příchozích. Významnou roli zde hráli Židé ze západní Evropy a carského Ruska, kteří s sebou přinášeli i svůj jazyk, způsob oblékání, sousedské vazby a návyky, jež si po léta uchovávali. Bylo to přirozené, ale jedna čtvrť v tomto směru zůstává bez konkurence: Meʼa Šeʼarim.
Její jméno znamená v překladu „Sto bran“ a v podstatě jde o nepříliš rozlehlou oblast soustředěnou kolem stejnojmenné ulice. Založena byla v roce 1870 podle projektu německého archeologa a architekta Conrada Schicka a dodnes příliš nezměnila svůj vzhled. V tom by nepředstavovala nic zvláštního a hodného pozornosti, jenže místní obyvatelé jako by se právě přistěhovali z východní Evropy před sto či více lety. V ulicích plných obchůdků a kavárniček pulzujících životem se potkávají a diskutují vousatí muži s pejzy odění v černých kaftanech a s černými klobouky na hlavách, ženy v dlouhých šatech mají hlavy a ramena zahaleny šátky. Užaslí návštěvníci si připadají jako v živém skanzenu, jako v oživlém židovském „štetlu“ někde v Haliči na sklonku 19. stol.
Jsou zde synagogy s archivy a knihovnami, různé modlitebny a společenské místnosti a samozřejmě též náboženské školy (ješivy), kde se děti už od útlého věku seznamují se základy a všemi tajemstvími víry. Velkou část Tóry se učí nazpaměť, a pokud se hodinám a dnům úmorného studia často přičítá bledost tamní populace i to, že mnoho ultraortodoxních Židů nosí brýle, zeptejme se na zkušenosti těch, kdo se aspoň trochu mohli seznámit s hebrejskými posvátnými texty a vědí, jak obtížná je jejich četba.
Meʼa Šeʼarim je baštou ultraortodoxní víry. Místní charedim, „bohabojní“, se třikrát denně modlí (hebrejsky, i když jejich běžným jazykem je jidiš), přísně zachovávají židovské svátky a ve vztahu ke své zemi přestavují jistou anomálii: jelikož vytoužené království Boží jim má přinést sám Mesiáš, neuznávají stát Izrael, neplatí daně, neslouží v armádě a většinou ani nepracují… ovšem od téhož státu ochotně pobírají sociální podporu a různé dotace…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Jeruzalém