Ománu se podle všudypřítomné voňavé pryskyřice přezdívá „země Kadidla“, ale stejně dobře bychom ho mohli nazývat také „zemí Pevností“. Jsou jich tu desítky – menší, větší, neznámé, zapomenuté, ale i ty slavné, s nimiž se pojí nejrůznější příběhy.
O nejznámější pevnosti, která stojí v oáze Bahla a stala se dokonce součástí Světového dědictví UNESCO, se píše v jiném článku. Společně se teď vydáme za dalšími třemi, které rozhodně stojí též za vidění.
Pevnost v oáze Nizva
Nizva (Nizwa) je po Maskatu druhým nejznámějším městem v celém sultanátu. Kdysi dávno, v 6. a 7. stol. byla hlavním městem země, dnes přitahuje množství návštěvníků díky své poloze pod překvapivě zelenými horami Džabal al-Achdar, jež jsou součástí rozsáhlého pohoří al-Hadžar, ale také díky svým súqům a slavné monumentální pevnosti. K městu se přijíždí vyschlým korytem vádí plným velkých kamenů. Najednou se objeví první domy, pak celé čtvrti, vysoké palmy a silueta pevnosti. Není ještě tak vzdálená doba, kdy do konzervativního města vůbec nesměli vstoupit cizinci. I slavný britský cestovatel Wilfred Thesiger, který křižoval Arabským poloostrovem v letech 1946–1948, se mu musel vyhnout. Dnes už to neplatí, a tak zvolna kráčím rozpálenými ulicemi s tradičními obchůdky směrem k pevnosti.
Vchod do pevnosti střeží dvojice starých kanonů – jeden vyrobili Švédové, druhý pochází z Portugalska. Na nádvoří narážím jen na hrstku turistů, dvě místní ženy zde předvádějí, jak se připravuje tradiční chlebová placka ragag. Všude kolem mne jsou vysoké, pískově žluté zdi. Člověk hned dostane chuť rozběhnout se a začít objevovat skrytá zákoutí. Pevnost nechal postavit po roce 1650 na základech její předchůdkyně z 12. stol. imám Sultán bin Sajf al-Jaʻrubí, který dokončil dílo svého předchůdce a vyhnal ze země Portugalce. Rozlehlá pevnost s desítkami místností se stavěla 12 let. Dnes jsou v nich vystaveny různé tradiční předměty, nádobí a jiné domácí potřeby, výrobky z palmových listů či stařičké zbraně.
Na závěr své návštěvy vystupuji na okrouhlou věž, která má průměr 36 m, je vysoká 30 m a stejně hluboké jsou její základy. Na jejím vrcholu obehnaném cimbuřím stávalo původně 24 děl, která mohla svou palbou pokrýt celé okolí v rozsahu 360°. Přístupovou cestu na věž chránily kdysi před nezvanými návštěvníky důmyslné neviditelné pasti. Tmavé chodby byly prošpikovány propadly, která se najednou pod nohama útočníků rozevřela, a nepřátelé skončili nabodnuti na dřevěných kůlech. Současným návštěvníkům nic takového nehrozí. Věž slouží jako vyhlídková terasa, odkud mají celé město jako na dlani – nedalekou mešitu s hnědou kopulí a štíhlým minaretem, koryto řeky, staré město s rozpadajícími se domy, tržiště, moderní zástavbu i ostré štíty nedobytných hor.
Rustaq a jeho atmosféra
Cesta k Rustaqu se klikatí vzhůru mezi špičaté vrcholky pohoří al-Hadžar. Kontury okolních hřebenů občas připomínají otevřenou tlamu žraloka posetou ostrými zuby. Jsou krásné, ale takovou neosobní, drsnou krásou, až člověk musí obdivovat jejich nezkrocenou divokost. Rustaq je jiný než Nizva, ačkoliv také on byl určitou dobu…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Omán