Orange – dvě antická „nej“

Antická divadla, ať už řecká či římská, se už nejmíň sto let těší zájmu divadelníků, kteří je využívají pro oživení původních antických děl, stejně jako pro inscenace moderních děl v neopakovatelném historickém prostředí. Těch dobře zachovaných není mnoho – athénské odeion pod Akropolí a divadlo v maloasijském Efesu, slavné divadlo v Epidauru na Peloponésu či v Kúriu na jižním pobřeží Kypru, divadlo v sicilské Taormině… možná deset či dvacet divadel, kde lze nejen hrát, ale kde se zachovalo, byť v troskách, i cosi málo z původní atmosféry. Z těch římských se nejlépe zachovalo divadlo v jihofrancouzském Orange, které od roku 1981 figuruje spolu s nedalekým triumfálním obloukem na seznamu Světového dědictví. 

Sotva třicetitisícové město Orange severně od Avignonu patřívalo k nejvýznamnějším centrům římské Galie. Již před příchodem římských legií zde bývala keltská osada Arausio; právě v těchto místech v roce 218 př. n. l. Hannibalovo vojsko přešlo řeku Rhônu a v roce 105 př. n. l. zde Římané utrpěli smutně proslulou porážku od místních teutonských kmenů. Název odvozený od jména místní keltské bohyně se zachoval i v pojmenování posádkového města, které zde Caesarovi veteráni založili v roce 35 př. n. l.: Colonia Julia Firma Secundanorum Arausio. Až daleko později se jméno Arausio proměnilo na provensálské Aurenjo či francouzské Orange – patrně pod vlivem importovaného výrazu pro zde pěstované pomeranče, který je podobný v nejrůznějších jazycích.

Zemědělství a obchod zemědělskými produkty byly hlavními zdroji prosperity města. Orange je statisticky nejteplejším městem ve Francii a leží v úrodné krajině. Je známo, že římský stát tu svým válečným vysloužilcům přiděloval pozemky (sortes), což z Aurasia učinilo hospodářské středisko severních oblastí dnešní Provence. Po více než 400 letech poklidné prosperity však přišlo stěhování národů a s ním rozpad římské administrativy – v roce 412 byla oblast vypleněna Vizigóty.

Do středověku město vstoupilo jako sice významné, ale nikterak výjimečné sídlo biskupství a rezidence místní šlechty. Dynastie zdejších hrabat a poté vévodů se v 16. století proslavila v bojích o nezávislost Nizozemí, jenže to už šlo jen o zděděné jméno, jímž se honosil legendární Vilém Oranžský a jeho následovníci z oranžsko-nassavské dynastie, vládnoucí v Nizozemí dodnes. Jejich vlastní město, odsunuté do ústraní, tehdy spíš jen trpělivě snášelo důsledky náboženských válek a politických zápasů. Několikrát bylo obléháno a poničeno, až je nakonec v roce 1672 Ludvík XIV. definitivně připojil k Fran…

Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Francie – památky UNESCO

Orange