Antická divadla, ať už řecká či římská, se už nejmíň sto let těší zájmu divadelníků, kteří je využívají pro oživení původních antických děl, stejně jako pro inscenace moderních děl v neopakovatelném historickém prostředí. Těch dobře zachovaných není mnoho – athénské odeion pod Akropolí a divadlo v maloasijském Efesu, slavné divadlo v Epidauru na Peloponésu či v Kúriu na jižním pobřeží Kypru, divadlo v sicilské Taormině… možná deset či dvacet divadel, kde lze nejen hrát, ale kde se zachovalo, byť v troskách, i cosi málo z původní atmosféry. Z těch římských se nejlépe zachovalo divadlo v jihofrancouzském Orange, které od roku 1981 figuruje spolu s nedalekým triumfálním obloukem na seznamu Světového dědictví.
Sotva třicetitisícové město Orange severně od Avignonu patřívalo k nejvýznamnějším centrům římské Galie. Již před příchodem římských legií zde bývala keltská osada Arausio; právě v těchto místech v roce 218 př. n. l. Hannibalovo vojsko přešlo řeku Rhônu a v roce 105 př. n. l. zde Římané utrpěli smutně proslulou porážku od místních teutonských kmenů. Název odvozený od jména místní keltské bohyně se zachoval i v pojmenování posádkového města, které zde Caesarovi veteráni založili v roce 35 př. n. l.: Colonia Julia Firma Secundanorum Arausio. Až daleko později se jméno Arausio proměnilo na provensálské Aurenjo či francouzské Orange – patrně pod vlivem importovaného výrazu pro zde pěstované pomeranče, který je podobný v nejrůznějších jazycích.
Zemědělství a obchod zemědělskými produkty byly hlavními zdroji prosperity města. Orange je statisticky nejteplejším městem ve Francii a leží v úrodné krajině. Je známo, že římský stát tu svým válečným vysloužilcům přiděloval pozemky (sortes), což z Aurasia učinilo hospodářské středisko severních oblastí dnešní Provence. Po více než 400 letech poklidné prosperity však přišlo stěhování národů a s ním rozpad římské administrativy – v roce 412 byla oblast vypleněna Vizigóty.
Do středověku město vstoupilo jako sice významné, ale nikterak výjimečné sídlo biskupství a rezidence místní šlechty. Dynastie zdejších hrabat a poté vévodů se v 16. století proslavila v bojích o nezávislost Nizozemí, jenže to už šlo jen o zděděné jméno, jímž se honosil legendární Vilém Oranžský a jeho následovníci z oranžsko-nassavské dynastie, vládnoucí v Nizozemí dodnes. Jejich vlastní město, odsunuté do ústraní, tehdy spíš jen trpělivě snášelo důsledky náboženských válek a politických zápasů. Několikrát bylo obléháno a poničeno, až je nakonec v roce 1672 Ludvík XIV. definitivně připojil k Fran…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Francie – památky UNESCO