Přestože jsem pracoval uprostřed západní části ostrova, hornaté Oriente jsem měl z celé Kuby nejraději – hned po Escambrayi. Kuba se původně dělila na šest provincií. Čím dál na východ od hlavního města, tím rozlehlejší byly, a musely se proto později dále dělit. Z jedné původní provincie Oriente tak vznikly čtyři: Holguín, Granma, Santiago de Cuba a Guantánamo.
Holguín leží trochu stranou, ještě před horami. Jeho stejnojmenné hlavní město má 350 000 obyvatel a jedno z největších a nejkrásnějších náměstí na celé Kubě. Jmenuje se Plaza Calixto García po zdejším rodákovi, jednom z hrdinů kubánské války za nezávislost v 19. stol., a vyplňuje ho pečlivě upravený park. Však se Holguínu také přezdívá „město parků“. Vzniklo v roce 1545 jako San Isidoro de Holguín – kapitán García Holguín byl jeho zakladatelem. Ačkoliv leží ve vnitrozemí, v lecčems připomíná Cienfuegos, především svým dynamickým rozvojem a stejnými druhy průmyslu (elektrárenský, cukrovarnický, potravinářský a cementářský). S kanadskou účastí se tu vyrábí i nejznámější kubánské pivo Bucanero. Kromě pěkných parků tu památek mnoho nenajdeme, vyplatí se ale vyšlapat 450 schodů k dřevěnému kříži z roku 1790 na vrcholku vyhlídkového kopce Loma de la Cruz, odkud lze přehlédnout celé město.
Granma je mezi kubánskými provinciemi tak trochu výjimkou, protože nenese jméno svého hlavního města, ale jachty, která tu na pláži Las Coloradas poblíž přístavu Niquero přistála 2. prosince 1956 s 82 bojovníky kubánské revoluce – Fidelem a Raúlem Castrovými, Camilem Cienfuegosem, Che Guevarou a dalšími. A to už musí být každému jasné, že napříč touto provincií se táhne nejvyšší kubánské pohoří Sierra Maestra s nejvyšším vrcholem Pico Turquino (1974 m n. m.). V hlavním městě Bayamo (220 000 obyvatel), dalším z nejstarších měst založených na severním úbočí Sierra Maestry v roce 1513 Diegem Velázquezem, se roku 1819 narodil národní hrdina a krátkodobý povstalecký prezident Carlos Manuel de Céspedes. V roce 1868 stál u počátku tzv. desetileté války, jedné z fází kubánského boje za nezávislost na Španělsku, a také jako první na Kubě osvobodil své otroky. V jeho rodném domě je dnes umístěno jeho muzeum. Významný je i přístav Manzanillo v široké zátoce Guacanayabo západně odtud (všechny názvy začínající na gua-, hua- či v přepise wa- jsou indiánského původu).
Santiago de Cuba, hlavní město stejnojmenné provincie, je s více než půl milionem obyvatel druhým největším městem Kuby a také hlavním střediskem celé východní části ostrova. Ještě než do něj dorazíme, učiníme odbočku ke kubánskému národnímu poutnímu místu El Cobre (Měď). Jak jméno napovídá, těžila se tu už od 16. stol. v povrchovém dole měď a nejstarší měděný důl v celé Latinské Americe byl uzavřen až v roce 2001. Od 17. stol. ale začalo být místo proslulé také díky zázračně soše Panny Marie Milosrdné, kterou našli tři chlapci (dva indiáni a jeden syn černých otroků) plavat na mořské hladině, aniž by samotná socha či její šat byly mokré. Pro sochu byla postavena zvláštní kaple, z které socha třikrát zmizela a znovu se do ní zázračně vrátila. V roce 1916 vyhlásil papež Benedikt XV. Pannu Marii Milosrdnou patronkou Kuby a o 10 let později byla v El Cobre postavena současná bazilika. Na stěnách za oltářem jsou ve vitrínách vystaveny milodary, které sem přinesli věřící, přicházející žádat Pannu Marii o uzdravení či ochranu. Bývala zde k vidění i medaile Nobelovy ceny za literaturu, kterou získal Ernest Hemingway v roce 1954 a z vděčnosti ji věnoval zdejší Panně Marii. V 80. letech byla medaile ukradena, a i když byla záhy opět vrácena, přestala se veřejně vystavovat. Kuriozitou je, že v době, kdy její synové bojovali proti diktátoru Bautistovi, věnovala sem matka Fidela a Raúla Castrových malou zlatou figurku partyzána.
Santiago de Cuba založil první guvernér Diego Velázquez de Cuellar v jedinečné poloze u hluboké zátoky pod horami. Dodnes tu stojí jeho dům s krásným původním balkonem v patře uzavřeným dřevěnou mříží. V současnosti slouží jako Muzeum koloniálního umění. V letech 1522–1589 bylo Santiago hlavním městem Kuby. Dnes je to především město krásných uliček stoupajících do kopců, rumu a karnevalu. Kousek stranou od centra stojí slavná kasárna Moncada, na která 26. července 1953 zaútočila malá skupina revolucionářů vedených Fidelem Castrem. Právě tento útok se všeobecně považuje za začátek kubánské revoluce, jejíž muzeum nechal Fidel Castro zřídit v části kasáren v roce 1978.
Z města si lze vyjet lodí do zátoky na ostrůvek Granma s malebnou rybářskou vesničkou. Další výlet se nabízí ke španělské pevnosti Castillo El Morro, nazývané též San Pedro de la Roca, která od roku 1638 střežila vjezd do zátoky. Jako největší a nejkomplexnější ukázka renesančního vojenského inženýrství přizpůsobeného potřebám evropských koloniálních mocností v Karibiku je zapsána od roku 1997 na seznamu Světového dědictví UNESCO.
Poslední z východokubánských provincií je Guantánamo, opět se stejnojmenným hlavním městem s 210 000 obyvateli. Jako všechny velké přístavy na Kubě leží uvnitř dobře chráněné zátoky. U jejího ústí pronajímá Kuba za kdysi dohodnutý symbolický poplatek 4085 USD ročně už od roku 1901 území o 118 km2 Spojeným státům jako vojenskou základnu, v novější době také věznici. Porevoluční vládě je trnem v oku, ačkoliv řada obyvatel z města tam našla práci a USA – jak se zdá – ji udržují spíše jako provokaci než skutečnou základnu nejmodernějších zbraní. Podle dohody z roku 1934 by měla Spojeným státům sloužit 99 let. Na kopci poblíž města stojí rozhledna, z níž je do základny vidět.
Na východ od Guantánama se rozkládá málo obydlený kraj trpící jako celé jižní pobřeží suchem. Zvláště v okolí Imías najdeme typickou suchomilnou vegetaci včetně třeba některých endemických kaktusů. Zajímavé jsou ústupové terasy na pobřežních kopcích, dokumentující periodicky zrychlené vynořování této části zemské kůry. Poblíž vesničky Cajobabo leží Las Playitas (Plážičky), místo, kde se v roce 1895 vylodili José Martí a Máximo Gómez, aby zahájili osvobozovací boj proti Španělům. Tady se silnice definitivně stáčí k severu, aby pod jménem La Farola překročila pohoří Sierra del Purial a dosáhla města Baracoa na severním pobřeží. Zatímco všechny jižní svahy jsou ještě suché, což dokazují i čerstvé krystalické břidlice v zářezech silnice, za vrcholem stoupání se klima prudce mění: vjíždíme do zóny vydatných tropických lijáků a v podrostu husté vegetace jen místy spatříme červené lateritové jíly, vzniklé ve vlhkém prostředí z oněch břidlic.
Baracoa je místem, kde Kryštof Kolumbus vstoupil 27. října 1492 na Kubu. Roku 1511 tu Diego Velázquez založil první město na ostrově. Než se jím stalo Santiago, byla Baracoa na břehu Medové zátoky (Bahía de Miel) 11 let prvním hlavním městem Kuby. Její záviděníhodné pozadí tvoří pásmo kopců, často doplněné závěsem těžkých dešťových mraků, v němž vyniká nápadná silueta stolové hory El Yunque (Kovadlina) dosahující výšky 575 m n. m. Z historických památek jsou zajímavé dvě španělské pevnosti – Matachín na východě (dnes muzeum) a La Punta na západě (dnes restaurace). Pak je tu ještě skalní hrad El Castillo a také katedrála Nanebevstoupení Panny Marie. V ní uchovávaný kříž je prý jedním z 29, které na Kubě vztyčil sám Kolumbus. Jeho stáří skutečně potvrzuje datování radioaktivním uhlíkem. Ve městě funguje jediná čokoládovna na Kubě. Mnohé z jejích zaměstnankyň kdysi prodělaly zácvik v modřanské Orionce.
Z Baracoa se dá po prašné cestě (s nutností převozu přes řeku Yumurí s nádherným, ale krátkým kaňonem ve vápencích) proniknout – nejspíš pěšky – ještě dál, až na samotný východ Kuby, mys Maisí. Dopravit se sem ale dá z Baracoa i malým letadlem. Na mysu stojí maják, z něhož lze prý párkrát do roka spatřit Haiti. Úžina Paso de los Vientos je jen 60 km široká a haitští černoši se tudy mnohokrát pokoušeli v noci na chatrných plavidlech opustit svou vlast, nejchudší zemi na západní polokouli, a zamířit přes Kubu k americkým břehům. Ke skutečnému nejvýchodnějšímu bodu Kuby musíme ale dojít ještě dva kilometry po kamenité pláži plné plastových pohárků, igelitu a dalšího odpadu – dokladu toho, že úžinou vede nejkratší lodní trasa z USA k Panamskému průplavu.