Takhle blízko moře jsme dovolenou ještě netrávili. Stačilo seběhnout po schodech mezi keři a borovicemi k pláži z hrubého písku. Nejlépe ráno, když se den teprve probouzel, vzduch se vlnil příjemným vánkem a sluníčko nabíralo síly k celodennímu běsnění. U vody jsme se pozdravili se sympatickými domácími. Verica s Nenadem si u stolečku vychutnávali ranní kávu. „Teď ráno je voda nejlepší,“ povzbuzoval nás Nenad, když jsme se osmělovali před prvním ponořením. Stačila tři tempa a už jsme se cítili báječně.
Podlouhlý štíhlý Pag se táhne podél pevniny na rozhraní Kvarneru a severní Dalmácie. Odděluje ho od ní Velebitský kanál. Směrem na volné moře se vyskytuje několik menších ostrovů, jako například Vir, Silba nebo Molat. Na délku má Pag zhruba 60 km, šířka se pohybuje od 2 do 10 km. Dostali jsme se na něj trajektem, který pendluje mezi pevninskou obcí Prizna a Žigljenem na Pagu. „Kdybyste přijížděli od jihu, od Zadaru, přejeli byste jednoduše na ostrov po mostě. Postavili ho v 70. letech minulého století,“ vykládá nám Nenad, když nás s Vericou první večer vítají skleničkou travarice. Na první pohled Pag odrazuje svým pustým skalnatým povrchem, který vyhlíží jako měsíční krajina. Nehostinné skály, téměř žádná vegetace. Holá a kamenitá je značná část jeho povrchu. Přes kopce oblých tvarů se v pravidelných rozestupech táhnou kamenné zídky, jimiž Ostrované kdysi vyznačili hranice svých pozemků. Hnědožlutá krajina tak připomíná krunýře pásovců, které v kombinaci s nádherně modrou hladinou moře působí velmi pitoreskně.
Neúrodné krasové oblasti jsou porostlé pichlavou macchií. K zemědělskému využití se hodí jen asi šestina plochy Pagu. „Chladná bóra fouká od pevniny, vinná réva, zelenina a ovoce se dají pěstovat jen v údolích na straně k otevřenému moři, na místech zvaných polje, nebo přímo u moře,“ říká Nenad. „Jeďte se podívat na Lun, tolik olivovníků jste ještě neviděli.“ Na nejsevernějším výběžku Pagu se nachází největší olivovníkový háj v Chorvatsku. Na ploše 24 ha kolem vesniček Lun a Tovarnele jich tam roste na 80 000. V půdě zdejšího neúrodného krasu se kořeny košatých stromů vysokých až 8 m proplétají s kamenem a kmeny se po vytrvalém působení silného větru kroutí do prazvláštních bizarních tvarů. Dendrologové stáří zhruba patnácti set nejstarších stromů odhadli na úctyhodných tisíc let. Lunské olivovníkové háje jsou tak světovým přírodním unikátem, který vyniká genetickou čistotou planých jedinců. Nikde jinde se jich totiž nezachovalo v jejich přírodním prostředí tolik jako na Lunu. Botanický význam je tak důležitý, že UNESCO zařadilo háje na Lunu mezi světové biosférické rezervace. Majitelé hájů, sdružení do Družstva lunských pěstitelů oliv, produkují ročně 70 000 l velmi kvalitního oleje. Z jednoho stromu sklízejí více než 300 kg oliv, z nichž získají přibližně 30 l oleje.
Pag ale proslul především výrobou jedinečného sýra. Chovem ovcí se živí spousta obyvatel ostrova. Zhruba 36 000 zvířat se navzdory takřka neustálému větru pase na kamenitých kopcích. Vystačí si s chudou vegetací se spoustou bylinek, hlavně šalvějí, rozmarýnem a tymiánem, na nichž ulpívají kapky mořské vody, přinesené na Pag bórou. Kombinace bylin a soli dodává pažskému sýru podobnému parmezánu znamenitou chuť a vůni. „Na výrobu jednoho kila je zapotřebí sedm litrů mléka,“ říká Nenad a ukrajuje plátek z velkého kola. Sýr zraje od 2 do 18 měsíců při teplotě 10 °C a relativní vlhkosti 75 %. Ročně vyprodukují na Pagu na dvě stovky tun lahůdky s chorvatským názvem Paški sir. „Výroba sýra je sezonní, obvykle od října do dubna. Ovce se dojí dvakrát denně a jedna dá jen zhruba tři čtvrtě litru mléka za den. I proto je sýr tak drahou lahůdkou,“ vysvětluje Nenad a hned dodává: „Ale nezapomínejte také na výborné jehněčí. Obsahuje minimum tuku, a je tedy velmi zdravé.“
Největším sídlem na ostrově je městečko Pag, jež leží při jihovýchodním cípu Pažského zálivu. Nenad nám doporučil prohlídku Muzea soli, jež připomíná zdejší tradiční výrobu odpařováním mořské vody. Muzeum sídlí v autentickém prostředí jednoho z devíti zdejších skladišť soli, pocházejících ze 17.–19. stol. Skladům se vrátily i jejich původní názvy, odstraněné po roce 1945 Titovým režimem: Ferdinand I., František Josef, Svatý Marek a další. Hlavním exponátem je originální solný mlýn, nechybí ale ani vláček na dopravu soli k jejímu zpracování, ruční vozíky a spousta nářadí.
Čím dál víc obyvatel Pagu hledá pracovní příležitosti v cestovním ruchu. Zvláště v obcích kolem Pažského zálivu budují apartmány a zlepšují podmínky pro návštěvníky. Na ostrově převažuje kamenité pobřeží s oblázkovými plážemi, nabízí ale i několik písečných pláží. Bábovičky z písku na nich neuplácáte, děti vám ale za pohodlný přístup k moři budou vděčné. Písečné pláže se nacházejí v letoviscích Stara Novalja, Potočnica a Povljana. Další krásnou písčito-oblázkovou pláží je Ručica, sevřená v zálivu, nad nímž se tyčí majestátní skalní kaňon Metajna. Klidná je rovněž pláž v zátoce Caska a mnohé jiné. Zato Zrće dostalo přezdívku chorvatská Ibiza. Pokud jste příznivci vodních radovánek a noční zábavy, je to správná adresa pro vás. Funguje tady vodní trenažér na wakebording a vodní lyžování, půjčovna vodních skútrů i bungee jumping. Večer se Zrće mění v ráj klubové zábavy a světla z jeho zábavního parku se odrážejí na mořské hladině dlouho do noci. Jednou za rok se v Zrće dokonce odehrává proslulá plážová party.
K nejhezčím plážím na ostrově vedou úzké chodníčky, k těm ještě krásnějším se dostanete jen loďkou. Nenad nás na jednu takovou vzal na svém Titaniku, letité laminátové loďce, kterou poháněl malý lodní motor. „Tamhle je svatý Vít, nejvyšší bod Pagu, 348 metrů,“ ukazuje Nenad na vrchol na hřebeni, na němž stála malá kaple, „a pod námi je několik desítek metrů hloubky.“ Kamenné zídky rozčleňují krajinu na velké parcely. „Pamatuji si, že to byla samá políčka, lidé na nich pěstovali kdeco, ale teď už se nikomu na poli moc pracovat nechce, a tak to všechno zůstává holé nebo zarůstá křovisky,“ říká se smutkem Nenad a ukazuje na pichlavé keře macchie.
Ze Zubovići jsme pluli po okraji Pažského zálivu, hluboko zaříznutého do ostrova, podél úzkých pláží i ostrých skalisek, až se před námi otevřela oblázková pláž, nad níž se tyčil podivný skalní sloup a obklopoval ji rozvrásněný skalní hřeben. Prostředí připomínalo americký Utah, jen barva skal byla o něco světlejší. Nenad ukotvil plavidlo a my se mohli oddávat plavání v úžasně čisté vodě, mezi třemi obřími skalisky, která se kdysi uvolnila z pobřežního masivu a skutálela do vody. Ležela tak blízko sebe, že vytvořila neskutečně fotogenické seskupení, jakousi obří plastiku, za kterou by se nemusel stydět žádný mistr sochař.
„Brancin je dobrá ryba, ale zkuste taky oradu, až ochutnáte, řeknete, která byla lepší,“ doporučoval Nenad v prodejně ryb. Sám ryby vyčistil, seděl při tom na kameni na okraji moře, kolem něho létali rackové a hladově se vrhali na odhozené vnitřnosti. V podvečer jsme roztopili gril postavený z cihel, nad ohništěm už notně začouzených. Na rošt, pod nímž žhnulo dřevěné uhlí, Nenad položil ryby. „Nechte rybu deset minut grilovat, pak ji otočte na druhou stranu,“ doporučoval. Často ryby potíral olivovým olejem. Když byly hotové, přinesla Verica blitvu, vařené brambory s listovým špenátem, v Chorvatsku nejchutnější přílohou k rybě. Orada (mořan zlatý) a brancin (mořčák evropský), polité olivovým olejem s najemno rozsekaným česnekem a petrželkou, chutnali skvěle. Orada možná o trochu víc, dali jsme za pravdu Nenadovi.