Řvoucí dav, namačkaný jako sardinky v půlkruhovité mušli náměstí, ostré slunce a ostré stíny, bubny a trubky, praporečníci v těžkých renesančních kostýmech, řičení koní zjitřených nedočkavostí… Tříšť dojmů, z nichž vyrůstá zvláštní euforie davového šílenství, řízeného přísnými, ač značně svéráznými pravidly. To je sienské Palio delle Contrade, poslední pozůstatek rituálních zápasů staré Evropy…
Země jako malířská paleta
Siena, siena pálená, okr… Názvy pro různé odstíny hnědé barvy, které dobře zná každý adept malířství. Když si kupujete tubu ,,sieny“, možná vás ani nenapadne souvislost s proslulým italským městem. Uvědomíte si ji teprve tehdy, když se zadíváte z protilehlých kopců na romantické nakupení střech a věží, jejichž cihlové stěny a střechy z pálených tašek mají jednotný nádech jemné, zemité hnědi, který tajemně zrudne v paprscích zapadajícího slunce. Jako zvláštní zebra se nad příbojem ,,sienské hnědi“ tyčí černobíle pruhované stěny Dómu.
Ale nejen samotné město, nýbrž celý ten kraj jižně od Sieny, nesoucí historický název Crete Senesi, je pastvou pro oko. V srpnu a září připomíná měsíční krajinu; je to jílové moře do daleka se nesoucích vln zorané půdy, jež mění svou barvu s každým metrem čtverečním; od šedé přes hnědou, okrovou, žlutou až po cihlovou. Vyorané brázdy se křivolace vinou nahoru a dolů po kopcích, ovíjejí se kolem vrcholků, tvoří kouzelné obrazce, jako by to byla gigantická japonská zenová zahrada. S příchodem jara, v dubnu a květnu, zeleň mladého rašícího obilí změní krajinu v hebce sametové plátno. A pak, v červnu a červenci dosahuje Crete Senesi barevného vrcholu: mísí se tu žluť pahorků pokrytých lány slunečnic, zlato kvetoucích kručinek a zašlá měď zrajícího obilí. Podobné pozadí, sálající světlem, vidíme na slavných obrazech sienské školy ze 14. století. Pouze na prériích amerického středozápadu lze obdivovat něco podobného; tam ovšem chybí ony temně zelené cypřiše, posazené jen tak na vrcholech kopců jako osamělé stráže, které činí z toskánské krajiny zcela jedinečnou kompozici.
Ne vždy bylo Crete Senesi krajinou tak ušlechtilou. Ještě počátkem 20. století mělo mnohem drsnější tvář. Svahy pahorků, porostlé trnitými a vonnými houštinami, tehdy rozrývaly hluboké ,,dešťové kaňony“, vymleté jarními přívaly v měkkém jílu. Jen na koni bylo možno projet po úzkých, strmých pěšinkách, kroutících se jako hadi z pahorku na pahorek. Že hlína byla ve zdejší oblasti hlavním stavebním materiálem a základem rozvinutého hrnčířství, se dá celkem očekávat; zajímavé však je, že už od pradávna byli lidé fascinováni pestrou paletou jejích odstínů a snažili se je využívat. Těžily se tu proslulé pigmenty, tak výrazné a trvanlivé, že všichni největší italští malíři je využívali až do nástupu syntetických barev.
Válka, která zajišťuje soudržnost
Kořeny podivuhodných tradic města Sieny vyrůstají z atmosféry zdejší krajiny, ze zvyků a obřadů pastevců koní, ale především z velmi zvláštního historického vývoje. Ve starověku zde stávalo celkem bezvýznamné sídlo Sena Julia, které ve franských časech patřilo knížecímu rodu. Roku 1115, po smrti hraběnky Mathildy von Tuscien, se město změnilo v nezávislou republiku. Jeho moc vzrůstala a brzy se dostalo do konkurenčního boje s Florencií, který čas od času přerůstal v ozbrojený válečný konflikt. Siena se stala jedním z největších měst Evropy (měla 100 000 obyvatel, stejně jako Paříž). V roce 1348 ji však postihla katastrofa. Strašná morová epidemie vyhubila od jara do podzimu přes 70 000 lidí! Úpadek Sieny paradoxně přispěl k tomu, že nebyla již nikdy velkoryse bourána, přestavována a modernizována, jako se to dělo v jiných italských městech. Zachovala se tedy jako unikátní urbanistický celek s převahou gotických staveb, doplněných skvosty ranné renesance. Neméně paradoxní je, že jen díky několika despotickým diktátorům, kteří se zmocnili vlády nad Sienou (např. roku 1487 Pandolfo Petrucci) se podařilo urovnat občanské nepokoje a vzájemné vyvražďovací války mezi rodinami a městskými čtvrtěmi, které například v San Gimignanu vedly k budování proslulých rodových věží. V Sieně byly vzájemné boje převedeny do symbolické roviny a nahromaděné vášně pak bylo možno odreagovat při sportovním zápolení. Pevná pravidla ,,contrad“ se stala zvykovou tradici a jakýmsi nepsaným zákoníkem vzájemného soužití. Snad tu sehrála svou roli i neustále přítomná vzpomínka na hrozný mor, která ukazovala, že před majestátem smrti jsou si všichni rovni, vítězové i poražení. Na tomto řádu nezměnilo nic ani obsazení města vojsky španělského krále Karla V. v roce 1555, jenž pak město postoupil Kosimovi I. Medicejskému, který se stal velkovévodou celého Toskánska. Slavná Sienská republika sice zanikla, ale ,,contrady“ a jejich urputný boj o ,,palio“ zůstávají dodnes hlavním duchovním motorem a turistickou atrakcí Sieny.
V bláznivém kotli palia
Blízkými příbuznými sienského svátku Palia jsou jihoamerické a benátské karnevaly nebo španělská corrida. Siena je však město, žijící celoročně unikátním systémem vzájemné soutěže. Představte si, že by například Praha byla rozdělena na čtvrti podle jednotlivých fotbalových klubů. Slávisté, sparťané, bohemians a další by si navzájem vypomáhali sociálně, měli by přesně vymezené hranice obvodů své působnosti, kde by dohlíželi na pořádek, scházeli by se ve vlastních hospodách a řešili různé ,,závažné“ problémy, třeba jestli si syn sparťanů může vzít dívku ze čtvrti slávistů a k jakému klubu pak budou patřit jejich děti. Neboť do kontrady se člověk již narodí a nemůže ji zradit. Může jen uzavírat dočasná spojenectví s jinými kontradami. Kontrady jsou vlastně městské čtvrti, okruh několika ulic, které mají své vlastní jméno, symboliku, barvy, erb a prapor. V Sieně je jich celkem sedmnáct. Pozoruhodné však je, že ačkoliv je město rozděleno na ,,znepřátelené skupiny“ a vládne tu neustále skryté napětí a vzájemná soutěživost, téměř tu nedochází k vandalismu, rvačkám a násilí, jaké známe třeba v případě fotbalových fanoušků. Osvědčený středověký systém, jak se zdá, stále funguje.
Vrcholné dny, na které se všichni těší a celoročně se připravují, nastávají 2. července a zejména 16. srpna. Když stojíte v poklidném podvečeru na mušlovité míse unikátního náměstí Piazza del Campo, které přetíná dlouhý stín proslulé cihlové věže Torre del Magnia, vysoké 102 metrů, a noříte se do nostalgického klidu, v němž tiše zurčí fontány a odkudsi zaznívá snivé brnkání kytary, ani si nedovedete představit, že za několik týdnů tady vybuchne kotel vášní, v němž se uvolní veškerý adrenalin, nahromaděný během roku… Ano, slavnost Palio představuje mechanismus rituální kontroly občanského napětí a dělá tak ze Sieny jedno z nejklidnějších a nejútulnějších měst v Itálii. Ovšem s výjimkou 16. srpna…
Chcete-li být vtaženi do hromadného bláznovství a přitom vidět víc, než jenom les paží vztyčených k nebi a řvoucí hlavy lidí, kteří vás mezi sebou sevřou v těsném kotli náměstí již nejméně pět hodin před začátkem závodu, je dobré nelitovat peněz a objednat si několik měsíců předem vstupenky na tribuny a balkony, odkud lze sledovat průběh slavnosti z nadhledu.
Vše začíná velkolepým průvodem v historických kostýmech ze 14. století, během něhož vlajkonoši každé kontrady předvádí své umění a obratnost při manipulaci s vlajkami. Ještě nadšenějšími pokřiky jsou vítáni soutěžní koně, kteří jsou slavnostně přiváděni na závodní dráhu z udusané hlíny. Ta je vymezena kamennými patníky, mezi něž se natáhnou provazy a dřevěná zábradlí po obvodu půlkruhovitého náměstí, zatímco jeho střed je určen pro namačkaný dav.
Podstatou Palia je dostih na neosedlaných koních; vítěz získává pallium, mocnou ochrannou vlajku s obrazem Matky Boží. Jednotlivé kontrady do poslední chvíle před zahájením závodu kují pikle, některé uzavírají spojenectví proti jiným (třeba, že budou blokovat koně, který je jasným šampiónem), neboť hlavním cílem je, spíše než sami vyhrát palio, nedovolit konkurenčním kontradám, aby ho získaly právě ony. Nabízejí se úplatky žokejům, členové kontrady se snaží konkurenční jezdce znejistit, podlomit jejich sebedůvěru, urážkami je rozčílit a znemožnit jim patřičné soustředění na závod. Hlučně a za velkého křiku se uzavírají sázky na vítězství i prohry. To vše ale patří k pravidlům hry!
Jakmile koně odstartují, nastane bláznivý let. V divoké vřavě se míhají koňské šíje, pestré oděvy jezdců, švihající bičíky… Každý jezdec musí absolvovat tři okruhy kolem náměstí. Nebezpečné jsou zejména ostře zalomené zatáčky pod městskou radnicí Palazzo Publicco, kde se žokejové se svým zvířetem naklání v dech tajícím úhlu, aby je vůbec dokázali vybrat. Často dochází ke kolizím a leckterý jezdec je svým koněm shozen. Ani tehdy nemusí být ještě vše ztraceno. Koně i bez jezdce pokračují v běhu spolu s ostatními a pokud takové osiřelé zvíře proběhne cílem jako první, také vyhrává.
V tu chvíli radost (a vztek) kontradistů exploduje; jásající a plačící dav se žene úprkem ,,potvrdit palio“. Vítězný jezdec má právo vjet na pěnou zbroceném koni do gotické katedrály. Z rukou kněží tam kontradisté převezmou mocný symbol, sukno s namalovaným obrazem Madony, a v průvodu s ním obejdou město. Poté je v Dómu, vyzdobeném vlajkami všech kontrad, slouženo slavnostní děkovné Te Deum. A večer pak vítězná kontrada pořádá hostinu ve svitu planoucích pochodní u dlouhých stolů pod širým nebem. Vítězný kůň je přivázán v čele tabule a těž obsluhován; nejzasloužilejší člen kontrady je pověřen ctí podávat mu na zdobené míse oves. Vítězství se slaví zpěvem a tancem až do svítání. Ráno budou ovšem muset vítězové sáhnout hlouběji do svých peněženek; nejen, že platí hostinu, ale také dohodnutou cenu žokeji a případně také těm kontradám, které svojí podporou přispěly k jejich vítězství. Představa, že vítěz nedostane nic kromě kousku látky, a sám za všechny platí, nám může připadat zvláštní. Ovšem zisky v ,,závodu cti“ nelze vyjádřit penězi; soutěž v sobě nese hlubokou symboliku, rituál uctívání božstva. Ačkoliv formálně jde o vzpomínku na slavné vítězství sienských jezdců nad útočníky z Florencie, k němuž došlo roku 1260 zázračným přičiněním Panny Marie, domnívám se, že v tomto zvláštním dostihu přežívají pastevecké a zemědělské slavnosti úrody a plodnosti, jejichž počátky sahají až do časů starých Etrusků.