Už sám příjezd je zážitkem, protože více než dvacetihektarový park leží v hlubokém údolí Barranco de los Palmitos něco přes 10 km severně od Maspalomas. Pohledy na strmá úbočí porostlá zajímavou vegetací a holé hlavy skal často bizarních tvarů nad nimi se na Gran Canarii snad ani nemohou omrzet. Pro místní je cesta k parku zase zážitkem jiného druhu. Zdejší průvodce nás varoval, že k parku vede „špatná cesta“. Český kolega za volantem ji zvládl za slabou čtvrthodinku vyplněnou téměř jednolitým povzdechem „škoda, že takhle nevypadají silnice u nás“ – a to se místy ještě kochal krajinou. Posléze se ukázalo, že „špatnost“ údajně spočívá ve velkém množství zatáček. Jenže ty jsou na vnitrozemských silnicích Gran Canarie všudypřítomné a na cestě k parku Palmitos počtem ani poloměry rozhodně nijak nevybočují z ostrovního průměru.
Definovat přesně charakter parku, který je členem Iberské asociace zoologických zahrad a akvárií, není úplně snadné. Kombinuje prvky zoologické zahrady, delfinária, akvária a botanické zahrady do příjemného a zábavného celku, který potěší laika a rozhodně neurazí ani odborníka. Přiznávám, že na zařízení lákající na nejrůznější zvířecí „show“ pohlížím a priori s nedůvěrou, v případě parku Palmitos je ale zbytečná. Asi největším marketingovým lákadlem zejména pro suchozemce, obzvlášť ze zemí, jako je Česko, kde se v žádném zařízení kytovci nechovají, je pětice zdejších delfínů skákavých. Své kousky předvádějí dvakrát denně v novém zařízení s třemi bazény a hledištěm pro 1500 diváků. I když jsem ho viděl už jinde, nepřestává mě ohromovat číslo, při němž delfín „pohání“ pod vodou svou cvičitelku nebo cvičitele tak, že tlačí člověka čumákem do chodidla, aby ho nakonec vynesl kolmo k hladině a vyhodil několik metrů do vzduchu, kde člověk stihne udělat salto, než spadne zpátky do vody. V Palmitos mají ještě druhou variantu, sice bez salta a s „vystrčením“ jen kousek nad hladinu, zato se synchronně spolupracující dvojicí delfínů, která takhle povozí najednou cvičitelku i cvičitele, držící se při tom za ruce.
Podle hlasování na internetových stránkách parku se ale větší oblibě než delfíní show těší show dravců. Poté, co jsem ji zhlédl, tomu rozumím. Koná se v přírodním divadle umístěném na nejvyšším místě parku, vysoko v úbočí kaňonu. Ze sedadel se otevírá úžasný pohled do údolí a na protilehlé úbočí. Praktická poznámka: k této scéně je to opravdu hodně do kopce, vydejte se k ní proto s dostatečnou časovou rezervou (cesta je navíc lemována různými výběhy a voliérami), protože po zahájení show vás už do hlediště z bezpečnostních důvodů nepustí. Vrcholné chvíle představení přicházejí, když je postupně několik velkých dravců různých druhů vypuštěno k opravdu volnému proletu. Rozletí se nad údolí, najdou si vhodný proud vzduchu, chvíli majestátně plachtí bez jediného pohybu křídel, pak jimi párkrát máchnou a odletí k protilehlé skalní stěně, kde se usadí na nějakém skalním výstupku. Z mohutného orla bělohlavého s rozpětím křídel i víc než dva metry je najednou na rezavém podkladu skal sotva viditelná hnědá skvrna s bílou tečkou hlavy nahoře. Jen o trochu menší, šedavě zbarvené káně orlí ho vzápětí následuje. Představení ale pokračuje a sokolníci předvádějí divákům z bezprostřední blízkosti další druhy nalétávající na návnadu roztočenou na dlouhé šňůře nebo přelétávající z jedné…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Gran Canaria