Kdysi to byl Severní mír, Pej-pching, to ještě předtím, než získal nové postavení a s ním i jméno Severní hlavní město, Pej-ťing, po našem Peking. Vládli odtud císařové i předseda Mao se svými soudruhy. Jedni i druzí by asi měli dnes trochu potíž své město poznat. Skoro 14 milionů lidí, dva miliony aut, plocha blížící se čtvrtině rozlohy České republiky, více než 14 tisíc kilometrů ulic a silnic. Stále více hypermoderních křivek z oceli a skla, jež přinejmenším na první pohled překrývají připomínky minulosti. Snad jen suchý vítr z Gobi, přinášející až do centra zrníčka pouštního prachu, zůstal stejný. Jaký je dnes Peking? Je pro své obyvatele a návštěvníky stále ještě „mírem“, nebo spíše již opět „bodlákovým městem“, jak se prý jmenoval jeho dávný předchůdce z dob, kdy na druhém konci světa Řekové dobývali Tróju?
V Pekingu je dnes běžné, že i místní občas zabloudí. Na místě, kde v úzké uličce ještě před pár měsíci ženy prodávaly zeleninu, se dnes táhne široký bulvár zacpaný automobily. Místo přízemního domku s dvorkem, kde ve stínu košatého stromu popíjeli stařečci čaj a hráli madžong, se za rok tyčí třicetipatrový panelák. Město se proměnilo ve staveniště. Jen těžko lze uniknout hluku buldozerů, obzor protínají otáčivé štíhlé konstrukce stavebních jeřábů, rozložitá nákupní centra a kancelářské bloky se stávají novými dominantami velkoměsta. Z centra nenávratně mizí tradiční architektura, na předměstích vyrůstají stále nová panelová sídliště. Přibývá futuristických budov, jejichž překvapivý tvar odrážejí už jejich přezdívky – V Pekingu najdeme „obří vejce“, „vodní kostku“, „nohavice“ i „ptačí hnízdo“. Ani ta místa, která živelnou modernizaci přežila, již leckdy nejsou, čím bývala. Zakázané město je dnes turistickým skanzenem císařské architektury; tradiční domková zástavba v jeho sousedství je zaplněna luxusními restauracemi a hotely pro zahraniční turisty. Snad nikdy v historii nedošlo v žádném světovém velkoměstě k tak radikálním urbanistickým změnám, jakými v současnosti prochází Peking – hlavní město Čínské lidové republiky.
Než se však necháme pohltit vírem současných změn, vydejme se na rychlou virtuální procházku po Pekingu, který mizí před očima a možná již brzy zmizí nadobro…
V celočínském měřítku získal Peking větší význam paradoxně až v době mongolské nadvlády. V roce 1264 si jej za své sídelní město vybral chán Kublaj a pojmenoval ho Chánbalyk. Vybudoval si zde palác, z něhož se však až na základy nedochovalo nic. Když byli totiž Mongolové o sto let později z území Říše středu vyhnáni, Kublajův palác byl jako symbol národního ponížení spálen. Číňané pak Chánbalyk nazvali Pej-pchingem neboli „severním mírem“. Čínští císaři ještě pár desítek let sídlili v Nankingu ležícím téměř o 1000 km jižněji, ale říše tehdy mohutně expandovala na sever a strategicky výhodnější bylo přesunout hlavní město do Pej-pchingu. Třetí císař dynastie Ming, která nastoupila na trůn po vyhnání Mongolů, zde proto již v roce 1406 začal budovat – přímo na základech bývalého mongolského paláce – své nové sídlo, palácový komplex, který je dnes po celém světě znám jako Zakázané město. To zůstalo sídlem císařů po dalších 500 let a dodnes je symbolickým centrem Pekingu.
Až do 60. let 20. století se Peking pyšnil jedním z nejdůmyslnějších a nejúčinnějších systémů opevnění v Číně. V tom je Peking výjimečný, neboť většina čínských měst se svých hradeb jako překážky v přirozené komunikaci a obchodě začala zbavovat již o 100 let dříve. Nejstarší hradby dlouhé 23,5 km byly postaveny již kolem roku 1435. Podél hradeb se táhly vodní příkopy, které se napojovaly na pekingský systém vodních kanálů a sloužily jako široce využívaný dopravní systém. S příchodem západních zbraní v 19. a 20. století hradby však ztratily svou funkci. V Pekingu přežily hradby až do roku 1958, kdy jejich osud zpečetil předseda vlády Mao Ce-tung. Určitou představu o někdejším pekingském opevnění si můžeme udělat na základě hradeb, které obepínají Zakázané město a jako jediné se dochovaly, dokonce v plné celistvosti. Působivá je i Přední brána na jižním konci náměstí Nebeského klidu, jediný pozůstatek opevnění tzv. Vnitřního města.
Urbanistická struktura Pekingu zůstala zhruba do poloviny 20. století velice podobná té, již tu začali budovat Mongolové a v níž pokračovaly i následující císařské dynastie Ming a Čching. Důležitá byla v souladu s čínským učením feng-šuej severojižní osa symetrie, na níž se nacházelo Zakázané město a po níž vedla Císařská cesta. Kolem Zakázaného města vyrostlo tzv. Císařské město a kolem něj zase Vnitřní město. Na sever a na jih od Zakázaného města sídlily různé vládní úřady a na západ a východ žili nejvyšší císařští úředníci a bohatí obchodníci. Čím dále od hradeb Zakázaného a Císařského města, tím níže postavení občané si budovali své domy v pravidelných uličkách probíhajících západovýchodním směrem, a tím prostší a méně zdobené byly i samotné domy. Uličkám se začalo říkat chu-tchungy, což je výraz pocházející z mongolského slova hottog – studna. Svědčí to o tom, že první chu-tchungy vznikaly už za mongolské vlády. Vesničané si totiž při osidlování města kopali studny, kolem nichž se pak vytvářely nové sousedské komunity. Většina dnešních chu-tchungů však pochází až z doby poslední císařské dynastie Čching (1644–1911).
Tradiční rodinný dům na čtvercovém půdorysu se dvorkem uprostřed, od okolí oddělený vysokou zdí, se nazývá s’-che-jüan. Tyto domy se stavěly tak, aby hlavní vchod byl orientován na slunný jih. Proto jednotlivé chu-tchungy směřují od západu k východu a vzájemně jsou propojené ještě užšími, třeba jen metrovými severojižními uličkami.
S’-che-jüan byl původně několikageneračním sídlem. Rozlehlý čtvercový dvůr obklopovaly jednopatrové obytné stavby. V hlavním severním domě, s okny směřujícímí na slunný jih, sídlila hlava celé rodiny, ve východním a západním domě synové s manželkami a dětmi, případně jiní rodinní příslušníci. Jižní dům byl v sídlech bohatých rodin vyhrazen služebnictvu nebo v něm byla studovna, odpočívárna či jídelna. V prostoru za hlavním domem bývala občas ještě menší místnost, v níž až do svatby žila neprovdaná dcera, která se nesměla objevovat na veřejnosti.
Domy jsou většinou z cihel, mají prohnuté střechy a zdobí je ornamentální kamenořezby či dřevořezby na štítech a krovech nebo na okenních římsách. Okna mají pouze do dvora, jen výjimečně maličká do ulice. Hlavní vchod z ulice blokuje dřevěná zástěna, která brání zlým duchům, aby nepronikli do domu, ale zároveň slouží jako zábrana proti prašným bouřím i proti nakukování kolemjdoucích. Vchody do domů, které kdysi patřily významným rodinám, střeží dvojice mramorových lvů nebo alespoň kamenné patníky se lvími hlavami.
Každá rodina věnovala mimořádnou péči úpravě centrálního dvora. Vznikala tu romantická zákoutí s květinami v truhlících, okrasnými stromy, fontánkami, jezírky s lekníny a zlatými rybkami, kamennými lavičkami a stolky. I v tomto případě ale platilo, že čím dále od Císařského města se dům nacházel, tím skromnější měl dvorek.
Vítězství komunistické revoluce v roce 1949 přivedlo do Pekingu vlnu nových přistěhovalců. Počet obyvatel se mezi lety 1949 a 1970 zvýšil z 500 000 na pět milionů, ale nová bytová výstavba nebyla povolena. Majitelům s´-che-jüanů bylo přikázáno, aby ve svých sídlech uvolnili místo dalším rodinám. Funkce i atmosféra s’-che-jüanů se začaly rychle měnit. Do jednoho domu se nastěhovalo někdy až osm rodin. Ty pak začaly rozšiřovat své obvykle jednopokojové byty narychlo stlučenými přístavbami. V krátké době zmizela romantická zákoutí a z rozlehlého světlého centrálního dvora zbyla jen čistě účelová dlouhá křivolaká ulička mezi jednotlivými stavbami. Romantiku jejich zašlé slávy dnes navíc leckde kazí mnohapatrové betonové kancelářské bloky v sousedství, ale také obyvatelé cihlových činžáků vyhazující z oken přímo do dvorků odpadky. Nejnověji se objevil také problém s množstvím osobních automobilů, které parkují v dlouhých řadách po obou stranách úzkých uliček a ještě více je zužují. Na druhé straně však existence takového problému znamená, že chu-tchung ještě existuje, což v dnešním Pekingu není vůbec samozřejmé. Současná stavební konjunktura v čínském hlavním městě se samozřejmě nevyhnula ani chu-tchungům. V posledním desetiletí byla zahájena jejich systematická demolice a většina už zmizela pod rypadly všudypřítomných bagrů. Do moderních sídlišť na předměstích už odsud byly vystěhovány tři miliony lidí. Labyrint úzkých uliček tak bude brzy jen vzácnou turistickou atrakcí. Z původních šesti tisíc uliček bylo vyňato z demoličního výměru jako chráněná historická památka jen pětadvacet. Těmi již nyní projíždějí pestrobarevné rikši naložené turisty ze Západu.
V posledním půlstoletí prošel Peking nejvýraznějšími změnami v celé své historii. Městské hradby byly nahrazeny širokými bulváry, podél nichž vyrostla v průběhu 50.–70. let 20. století řada nových budov ve stylu obdivovaného sovětského funkcionalismu. Hned několik jich je na náměstí Nebeského klidu: Velká síň lidu (budova čínského parlamentu, který se oficiálně nazývá Všečínské shromáždění lidových zástupců), budova Muzea čínských dějin a Muzea čínské revoluce, Vzpomínková síň předsedy Mao Ce-tunga (mauzoleum) a Památník lidovým hrdinům. Předseda vlády Mao Ce-tung zároveň snil o „průmyslové revoluci“, a tak budoval „město statisíce komínů“. Vznikla při tom chaotická změť pracovně-ubytovacích komplexů – po celém městě začaly vyrůstat továrny a kolem nich „malá města ve městě“, zahrnující obytné domy pro dělníky a jejich rodiny a veškerou infrastrukturu, obchody, školy, školky, kliniky atd.
Ani „město statisíce komínů“ však již v Pekingu nenajdete. V posledních dvaceti letech totiž dochází k dalším radikálním změnám. Peking bohatne, modernizuje se a stává se z něj centrum světového obchodu. Průmysl byl vystěhován za město a v Pekingu jako houby po dešti vyrůstají moderní kancelářské budovy, nablýskaná obchodní centra a výškové obytné domy. Peking se stává městem ze skla, betonu, oceli a neonových reklam, v mnohém podobným jiným velkoměstům po celém světě.
Ale ten nejsoučasnější Peking, Peking začátku 21. století, je navíc dílnou, v níž se realizují futuristické vize světových architektů. Jsou to zejména sportoviště a další objekty pro chystané 29. Letní olympijské hry, které bude v srpnu město hostit. Velmi dynamickým rozvojem však v současnosti prochází také obchodní čtvrť ve východní části města mezi třetím a čtvrtým dálničním okruhem, která je i v čínštině známa pod anglickým akronymem CBD (Central Business District). Do zahájení olympiády tam má vyrůst na 300 nových mrakodrapů. O prostor v CBD bojují všechny významné domácí i zahraniční obchodní firmy.
Svůj boj již úspěšně vybojovala celostátní čínská televize CCTV, jejíž právě dokončované nové sídlo, dílo významných holandských architektů Rema Koolhaase a Olea Scheerena, je jedním z nejzajímavějších projektů. Dvěma šikmým věžím, vzájemně propojeným u úpatí i na horních koncích příčnými, do úhlu zahnutými stavebními segmenty, takže vzniká jakási nekonečná smyčka budov, přezdívají Číňané „nohavice“. Technicky nejnáročnější operací bylo horní propojení věží, provedené 26.12.2007 v časných ranních hodinách – to kvůli stabilizaci teploty oceli.
Nedaleko Zakázaného města, hned vedle budovy parlamentu, bylo postaveno nové Národní divadlo. Francouzský architekt Paul Andreu pojal stavbu jako velkou zploštělou kouli ze skla a titanu zasazenou doprostřed umělého jezírka. Do budovy se vchází širokým tunelem s průhlednými stěnami. Částečně průhledná bude také část povrchu „obřího vejce“, a kolemjdoucí tak budou moci přihlížet představení v některém ze sálů. Místní kritici projekt okamžitě nazvaly „cizokrajným vejcem“ nebo v horším případě dokonce „obřím lejnem“. Budova mnohé Číňany pobouřila jak astronomickou cenou 300 milionů USD, tak svým příliš netradičním vzhledem ostře kontrastujícím s konzervativním okolím. Tato futuristická bublina sem prostě „přiletěla z příliš vzdálené galaxie“. S kritikou se architekt, proslulý především svými projekty letištních budov, setkal i za provedení interiéru, který údajně spíše než divadlo připomíná letiště, a navíc se v něm špatně orientuje.
Významný britský architekt, sir Norman Foster, se zase podílel na rozšíření mezinárodního pekingského letiště. V očekávání náporu návštěvníků během olympiády zde vybudoval obrovskou futuristickou ranvej s novým terminálem ve tvaru ledové kostky. Tato v pořadí již třetí ranvej pekingského letiště je v provozu od začátku listopadu 2007.
Na předměstích Pekingu mezitím vyrůstají luxusní obytné domy či přímo čtvrti s názvy převzatými z dnes tak populární „američtiny“ – jsou zde vilové čtvrti Palm Springs, Yosemite Village, Manhattan Garden apod.
Konfrontace vzpínající se a novotou zářící moderní architektury s architekturou tradiční, jakoby věkem trochu k zemi přihrbenou, jistě nenechává mnohé obyvatele a návštěvníky hlavního města Číny netečnými. Jisté je, že z pamětníků císařských dob budou brzy už jen turistické skanzeny se vstupným, průvodci a zaměstnanci v dobových krojích předvádějícími činnosti svých pradědečků. A ty nové divy? Kdoví. Možná je po čase potká podobný osud. Stanou se z nich symboly dobového vkusu… bezduchého plýtvání… nezvládnuté pýchy mocných… A v jejich železobetonových skeletech se možná bude zase prohánět vítr ze severu a zanášet je pískem z pouště Gobi. Jenže: dávné Horatiovo carpe diem, užij dne, je v Pekingu příkazem doby – tak proč myslet na zítřek?
Další články z vydání o Pekingu zde