V parném dopoledni na malém políčku za vesnicí okopávala brambory. Domů na oběd odcházela se srpem zavěšeným přes jedno rameno, na druhém měla motyku. Pod šátkem na hlavě jí vlasy vlhly potem. Ale usmívala se.
Na dřinu jsou v tomto zapadlém koutu Portugalska zvyklí. Pro obyvatele nejsevernější části země zůstává zemědělství hlavním zdrojem obživy. Pěstují hlavně kukuřici, fazole a brambory. Plodinám se v tomto kraji daří. Díky nevelké vzdálenosti od moře tady vládne vlhké počasí s častými a vydatnými srážkami. Malebná krajina je proto plná zeleně a svěží vegetace. Rostou tu velmi staré duby, zachovaly se dokonce pozůstatky dubových pralesů, dále pinie, tisy, v nižších polohách pak eukalypty. Do parku zasahuje vinařská oblast proslulého vinho verde, typického pro kraj Minho. Réva roste na úhledně upravených terasovitých vinicích. Menší vinaři vedou révu vysoko nad zemí, aby pod ní mohli pěstovat ještě zeleninu, kterou zužitkuje rodinná kuchyně. Víno je svěží, trochu perlivé, lehké a chutná po ovoci.
V hornaté oblasti má domov mnoho rozmanitých druhů zvířat včetně vzácného orla skalního i královského. Žijí tady horské kozy, divoké kočky, lišky, rysi, kamzíci a vlci a divoce také garrano, plemeno malého koně, jež je potomkem galicijského pony a andaluského koně. Zdejší raritou je patnáct druhů vzácné květeny, rostou zde například listnatec ostnitý, javor horský, portugalský vavřín či cesmína ostrolistá. Dost důvodů k ochraně prakticky nedotčené přírody, což je od roku 1971 úkolem národního parku Peneda-Gerês.
Turisté přijíždějí do národního parku za krásnou přírodou a hlavně úžasným klidem. V jeho jižní části navštěvují pohoří Serra de Gerês. Klidnější, ale zároveň divočejší jsou kopce Serra da Peneda dál na severu. Nejvyšší vrcholky dosahují 1500 m, od nadmořské výšky 1100 m je Peneda- Gerês bezlesou pustou krajinou posetou obrovskými žulovými balvany, ohlazenými větrem. Túry po zdejších liduprázdných horských stezkách jsou doslova balzámem na duši. Údolími protékají potoky a říčky, na kterých se vyskytují četné vodopády.
Kdysi tudy vedla důležitá spojnice do sousedního Španělska. Dokládají to pozůstatky staré římské silnice, která spojovala portugalskou Bragu se španělskou Astorgou. Projít se po ní dá i dnes, v průsmyku Portela do Homem se u bývalé celnice dochovaly staré římské milníky. Pro méně zdatné turisty, kteří netouží po túrách, má park i další zajímavé cíle. V Soaju jsou to kamenné sýpky espigueiros. Stavby ze žuly podobné hrobkám, na stříšce opatřené ozdobným křížem, stojí asi na metr vysokých sloupech a po stranách mají svislé otvory, díky kterým proudí dovnitř vzduch. Je to důmyslný způsob, jak skladovat kukuřici či obilí, zachovat ideální vlhkost a zároveň ochránit úrodu před hlodavci, kteří se k ní po skosených částech nosných pilířů nedostanou. Portugalci většinou stavěli espigueiros na vyvýšeném místě, odkud mohla rychle odtéci voda. Na okraji Soaja jich na skalnatém pahorku stojí hned několik, o něco méně je jich v nedalekém Lindosu. Zdejší hrad ze 13. stol. hrál důležitou roli při obraně země. Ospalé Lindoso působí, jako by se zde zastavil čas. Vesnici tvoří staré kamenné domky naskládané těsně vedle sebe, s okny zdobenými květinami. Kousek za Lindosem je přehrada s vodní elektrárnou, v parku najdeme i několik dalších, které zásobují sever Portugalska elektřinou.
Další články z vydání o Portugalsko naleznete zde