Pergamské muzeum nenajdeme v maloasijském městě Pergamu, tedy v dnešní turecké Bergamě vzdálené zhruba 30 km od pobřeží Egejského moře, nýbrž v Berlíně, kde představuje jednu z nejvýznamnějších položek na mapě evropského kulturního zeměpisu.

Berlín nikdy nepatřil k městům příliš obdivovaným pro urbanistický půvab či krásu jednotlivých staveb. Je zde, pravda, historická část města s výstavnou třídou Unter den Linden v bývalém východním sektoru, kde se též nachází naprostá většina berlínských historických památek, ale ty samy o sobě nikterak nevybočují ze solidního průměru jednotlivých epoch. Reputaci Berlína zachraňuje po této stránce především skvělá moderní architektura, zažívající zde v posledních letech ohromný rozmach.

Co však kdy Berlínu chybělo na „tělesné kráse“, to bývalo vždy bohatě kompenzováno jeho duchovním bohatstvím. Už od bouřlivého rozvoje v 19. stol. byla někdejší pruská metropole významným kulturním střediskem, které se dynamikou svého vědeckého a uměleckého života řadilo k nejvýznamnějším v Evropě, a to až do začátku neblahých 30. let 20. stol. Součástí toho všeho byly německé úspěchy na poli archeologie, muzejnictví a historiografie umění, s čímž samozřejmě souvisejí berlínské sbírky.

Ale jak už to bývá, u počátků nejslavnější z nich nestál archeolog, nýbrž stavební inženýr. Bylo to ještě za časů osmanské říše, v roce 1873, když Carl Humann dohlížel poblíže Bergamy na stavbu silnice. Právě řešil obvyklé potíže s pracovní kázní dělníků, jak praví dobové svědectví, když kolem projížděl rolník s volským potahem a na káře vezl vápencovou desku. Vzdělaný Němec v tu chvíli zbystřil pozornost: na desce byl podivuhodný antický reliéf. Bez váhání jej od rolníka koupil… a jako správný vlastenec odeslal do Berlína, aniž tušil, že vlastně narazil na slavný Pergamský oltář, v antice přirovnávaný k divům světa – miracula mundi.

Počátky antického Pergama spadají na přelom 5. a 4. stol. př. n. l.; šlo o celkem bezvýznamnou osadu, jejíž velká chvíle přišla po rozpadu říše Alexandra Makedonského: Alexandrův vojevůdce Lysimachos si totiž právě tam, do pevnosti zřízené na těžko přístupné hoře, uložil hotovost, které nabyl při věrné službě vlasti. Šlo o „pouhých“ 9000 talentů, podle našich měřítek tedy skoro dvě miliardy korun, o které se mu měl starat jeho oddaný služebník, eunuch Filetairos. Vše se zdálo být v pořádku, ale jen do chvíle, kdy se ve Filetairovi probudil moralista – alespoň v názoru, že peníze patří jeho pánu neprávem a že by se jich vlastně mohl ujmout sám, což také roku 282 př. n. l. učinil. A když ošizený Lysimachos krátce pot…

Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Berlín